Galerie ženských osobností - Marie Steyskalová

24. červenec 2006

Pamětníci na ni vzpomínají jako na strhující osobnost, která si své kouzlo osobnosti uchovala až do nejpozdnějšího stáří. Byla učitelkou a organizátorkou ženského sociálního hnutí na Moravě, podporovala ženskou emancipaci a vzdělanost. Pocházela z velmi chudých poměrů, proto měla vždy velmi osobní vztah k opuštěným dětem. Celkem 28 let působila jako ředitelka Ženské útulny v Brně, zasloužila se ale také o založení a vybudování dětské ozdravovny v Crikvenici, v dnešním Chorvatsku.

Marie Steyskalová se narodila se 24. ledna 1862 v Brně jako osmé z 10 dětí. Její otec, Vlastimil Steyskal, učitel, působil toho času jako ředitel a správce Útulku pro zanedbanou mládež. Patřil mezi národní buditele. Vedl obecní písařství a byl literárně činný. Mariina maminka, Petronyla, si vzala Vlastimila Steyskala už jako vdovce se 3 dětmi. Marie v obou měla svůj vzor a přála si prožít spokojený a naplněný život v rodinném kruhu.

Logo

Ovšem osud s ní měl jiné plány. Jako dítě málem podlehla choleře, přečkala ji. Její otec takové štěstí neměl a r. 1868 zemřel na tuberkulózu. Zanechal po sobě vdovu (Petronyle bylo teprve 32 let) se 7 malými dětmi a s velmi nízkou penzí. Ta se proto v Praze vyučila porodní bábou, ale Praha byla příliš drahá na život. Usadila se tedy s rodinou v rodné obci, ale živořili, tak po třech letech (1874) s dětmi odjela do Vídně.

Marie měla těžké dětství, naučilo ji ale samostatnosti a vytrvalosti. Už jako malá holka se vyučila švadlenou, aby matce pomohla zvýšit rodinný příjem. Sama však toužila stát se učitelkou. Na prosbu tety se Marie přestěhovala do Slavkova u Brna, aby tetě pomohla se starat o domácnost a strýce (86letého otcova bratra), který měl rakovinu. Stíhala chodit i do školy. Byla šikovná, a tak po strýcově smrti dostala na doporučení, p. Mazánka ředitele školy ve Slavkově, místo vychovatelky v německé rodině pana revírníka Fialy na liechtensteinském panství "U bílého vlka", nedaleko Slavkova. Marie místo přijala a učila revírníkovy dcery, které nemohly chodit do školy, protože byla příliš daleko.

Fialovi byli Němci, děti neuměly česky, výuka tedy probíhala tak, že p. ředitel Mazánek poskytoval Marii učivo a ona ho s dětmi probírala. Stala se tak ve 14 letech už učitelkou. Fialovi se k Marii chovali velmi vstřícně. Strávila u nich 1,5 roku. Pak se však rozhodla vrátit zpět do Vídně, aby se mohla vyučit učitelkou. Za sebe náhradou doporučila svou bývalou spolužačku.

Ve Vídni se Marii nakonec podařilo nastoupit na německý učitelský ústav U sv. Anny. Byla přijata až na podruhé, i když zvládla zkoušku výborně. Musela ovšem rok počkat pro velký počet uchazeček. Rok tedy strávila chozením do měšťanské školy, kam se dostala díky přímluvě bývalého otcova přítele. Studovala velmi dobře a bylo jí nabídnuto stipendium. Marie ho však odmítla, protože v podmínkách stálo, že by pak musela 6 let odpracovat v Dolním Rakousku v německých školách, zatímco ona chtěla do Čech.

Dne 24. 6. 1882 odmaturovala a hned druhý den, sbalená odcestovala k tetě do Slavkova, kde se chtěla připravit na české zkoušky a pak požádat o místo na české škole. Nejprve se stala učitelkou v německé škole v Neustiftě u Jilemnice (1882 - 1887), pak přijala místo na utrakvistické škole ve Valašských Kloboukách. Dalších více jak 8 let působila v Uherském Brodě, až konečně ve Valašském Meziříčí získala místo na české škole.

I když Marie učila převážně na německých školách, vždy se zapojovala pouze českého společenského života. Na její popud vznikl v Uherském Brodě "Spolek paní a dívek českých, Božena Němcová", který založil knihovnu, vzdělával (Marie se postarala o zařízení večerních kurzů ručních prací, šití šatů a prádla, pořádala v různých místech besedy, akademie), pěstoval lidové zvyky a tance, pořádal výstavy, pomáhal v úsilí budovat pomník Jana Amose Komenského (1892), pořádal prázdninové výpravy pro učitelky do Čech, na Moravu i Slovensko.

V Uherském Brodě Marie Steyskalová také pomáhala v přeměně německé školy na českou. Když se to podařilo, neměli na ní pro ni místo a r. 1899 byla dosazena na dívčí měšťanskou školu do Valašského Meziříčí. Tam jí ale nevyhovovalo klima a začala trpět krčními a plicními problémy, až nakonec musela do penze. Nepřišla však pouze o své vysněné zaměstnání, ale i o svého dlouholetého přítele, se kterým chtěla založit rodinu. Ten si totiž odmítl vzít nemocnou ženu.

Marie se tedy usadila v Brně. Na Francouzské třídě si najala byt o pěti pokojích a chtěla si zřídit dívčí penzionát. Takový byl její plán. Byla ale oslovena Ruskou M. N. Vevericou, aby společně zřídily jazykovou školu. Na Veveří 5 tedy dávaly hodiny (češtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny). Školu ale brzy zavřely.

Již dříve předtím Marii vybídla Eliška Machová, která v té době organizovala ženské hnutí na Moravě, aby převzala spolupráci v zařizujícím družstvu Moravské ústřední útulny ženské v Brně. Marie nabídku přijala a stala se tedy jednatelkou Útulny. Jednatelství však byla čestná, neplacená funkce, a tak si Marie musela vydělávat psaním (převážně do novin), dávala soukromé lekce, učila ve Vesně, ale problémy s hlasem neustávaly, musela se tedy výuky opět vzdát.

A tak nadále působila jako ředitelka Ženské útulny v Brně a také Útulny pro osiřelé a opuštěné děti, která vznikla pod protektorátem Lucie Bakešové na Falkensteinerově (dnešní Gorkého) ulici. Jelikož peníze na provoz si musela opatřovat sama, psala pro lidi dostupnou literaturu, tzv. Letáčky, zvláště různé příběhy ze života Útulny, ale i cestopisy. Později vydávala Dívčí besedy, což byl měsíčník určený mládeži, který poskytoval návod k pořádání besed či společenských dýchánků.

Hodně dětí, o které s v Útulně starala, bylo nemocných. Podařilo se jí založit tzv. kolonii v Luhačovicích, kam děti odjížděly na léčení, Marie však snila o něčem jiném. Jednoho dne byla oslovena Ústředním učitelským spolkem, aby pro učitele zřídila na jihu Evropy zotavovnu. Marie Steyskalová se tedy r. 1909 vydala na cestu se svou dlouholetou spolupracovnicí Marií Slavíkovou a na ostrově Ráb založily kolonii "Komenský". Tam poznala, že by to bylo to pravé místo, kde by se děti vyléčily a zotavily, a tak ihned po návratu začala sbírku na založení dětské kolonie.

V prvním roce se jí podařilo pouze pronajmout několik místností, ale i tak 10. října 1910 byla oficiálně založena dětská kolonie "Božena Němcová" v Crikvenici, v Jugoslávii. Crikvenica, toto přímořské, starobylé slovanské lázeňské město, je velmi vstřícně přijalo. Ozdravovna pak v průběhu 17 let přispěním Marie a jejích spolupracovnic výrazně vyrostla v pět vlastních budov, obklopených rozmarýnovými zahradami a hájem, s vlastním molem, bazénem, slunírnami a vším komfortem moderní ozdravovny na břehu Jaderského moře. Na stavbu přispěl i osobním finančním darem Tomáš G. Masaryk. Už v průběhu stavby se v ozdravovně vystřídalo přes 7000 dětí, jezdily vždy na 2 měsíce.

Když Marie Steyskalová 12. října 1928 v Brně zemřela, své jmění odkázala českému národu. Má čestný hrob na čestný hrob Ústředním hřbitově (sk. 39/130) a v Brně na domě Gorkého 35 pamětní desku společně s Eliškou Machovou. V Brně v Žabovřeskách je po ní pojmenována ulice (ul. Marie Steyskalové).

autor: jt
Spustit audio