Galerie ženských osobností - Marie Čermínová-Toyen

Apetýt je stálicí brněnského vysílání
Apetýt je stálicí brněnského vysílání
Tato světově uznávaná a zřejmě nejznámější osobnost českého surrealismu je opředena mnoha záhadami. Pozornost budila už od mládí. Vybrala si tajemný pseudonym, o jehož původu se dodnes vedou spory. Oblékala se jako muž, stříhala se nakrátko, mluvila o sobě v mužském rodě. Chodila však vždy dokonale upravená a její přátelé ji proto přezdívali "míšeňské jablíčko". Byla velmi přitažlivá. Miloval ji Vítězslav Nezval, či architekt Bedřich Feuerstein, nejvíce však později okouzlila André Bretona. Spojovala v sobě křehkost, výstřednost i tajemství. Malování pro ni bylo vnitřní potřebou, nespojovala ho s ctižádostí, kritikům se nepřizpůsobovala. Byla též uznávanou knižní ilustrátorkou. Její projev byl vždy spíše poetický. Ráda zobrazovala tajemná místa. Po r. 1947 odešla do Francie, kde tvořila až do své smrti. Do Československa se už nevrátila.

Marie Čermínová

Narodila se 21. září 1902 v Praze, ale objevuje se i datum 12. září. Záhad kolem jejího života je mnoho. O její rodině a dětství nevíme téměř nic. Neznáme ani její rodiče. Čím byla starší, o to víc se snažila svou minulost zastřít. Víme jen, že rodinné poměry ji přinutily pracovat manuálně jako balička mýdla a že bydlela se svou starší sestrou na Smíchově. Své vztahy s rodinou zpřetrhala v 16 letech a obklopila se jen přáteli, které si sama pečlivě vybírala. Co přesně ji k tomu vedlo, to bohužel nevíme.

Měla hluboké tmavé oči. Byla plachá, samotářská, uzavřená a málomluvná. Když však něco poznamenala, většinou to stálo za to. Jen málokoho si pouštěla k tělu. Ke svým přátelům se však chovala velmi přívětivě. V jejich společnosti dokázala být i mimořádně vtipná.

V sedmnácti letech (r. 1919) zahájila studium na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Emanuela Dítěte, to však předčasně r. 1922 ukončila. Odjela tehdy na prázdniny k Jadranu, na ostrov Korčula, kde se seznámila s malíři Jiřím Jelínkem a Jindřichem Štýrským. Bylo to setkání osudové. Se Štýrským se stali partnerskou i tvůrčí dvojicí. Vzájemně se inspirovali. Nesnášela však, když někdo narážel na to, že by mezi nimi mělo být něco víc než jen přátelství.

Své obrazy dlouho skrývala. Poprvé je na veřejnosti představila až r. 1923, kdy se stala členkou Devětsilu a vystavovala na legendárním Bazaru moderního umění. V tomto období začala své práce podepisovat svým pseudonymem Toyen. Toto záhadné nesklonné jméno, stejně jako její malování, má nejasný původ.

Někteří tvrdí, že tento pseudonym vychází z francouzského slovacitoyen, tedy občan, či ze slovamitoyen, což je výraz pro prostřední, společnou zeď dvou místnostní. Další teorie předpokládá, že je to slovní přesmyčka ze spojení "to je on". Jaroslav Seifert udává jiné vysvětlení, za autora označuje sebe. Jméno prý vymyslel v Národní kavárně v Praze, kdy je napsal na ubrousek poté, co neuspěl s jinými návrhy na vhodný pseudonym on, ani Nezval. K autorství se hlásí ovšem i Karel Teige.

Na podzim r. 1925 odjela Toyen se Štýrským do Paříže, kde společně vytvořili specifický malířský styl, tzv. artificialismus. Ten měl být protějškem básnického poetismu a přiblížit se co nejvíce poezii. Její plátna v sobě skrývala lyrické abstrakce a snové motivy a stala se inspirací pro mnohé básníky. Do Prahy se Toyen vrátila koncem 20. let. Roku 1933 se stala členkou SVU Mánes a o rok později založila spolu s J. Štýrským surrealistickou skupinu. Díky tomu se pak seznámila se André Bretonem, který české surrealisty přijel v r. 1935 podpořit.

Podílela se i na publikační činnosti. Byla uznávanou a vyhledávanou ilustrátorkou naučných knih a bibliofilií. Její knižní tvorba je velmi rozsáhlá, zahrnuje na 450 titulů a je velmi rozmanitá, to jak z hlediska šíře a proměn motivů, tak i stylizace kresby či způsobů práce s předlohou. Navrhovala nejen ilustrace v textu, ale i vazby, úpravu, či obálky. Zřejmě nejbohatší oblast představují knihy pro děti.

Druhá světová válka pro ni znamenala velmi těžké a traumatické období. Zůstala v Praze a nepřestávala tvořit, ovšem bez možnosti vystavovat. Po celou dobu ve své garsonce na Krásově ulici ukrývala Jindřicha Heislera, který byl Žid a obával se zatčení. Také se starala o svého přítele Jindřicha Štýrského, jehož zdravotní stav se už od 30. let neustále zhoršoval. Toyen proseděla celé dny a noci u jeho postele. Trpěl nevyléčitelnou srdeční chorobou a vzhledem k jeho sklonu k alkoholismu ani obětavá péče Toyen nezabránila jeho smrti 21. března 1942.

V její tvorbě z tohoto období se převážně odráží válečná doba a její atmosféra. V r. 1945 v Topičově salónu představila cykly svých kresebStřelniceaSchovej se, válko. Po válce intuitivně vycítila nebezpečí a r. 1947 odchází společně s Heislerem do Paříže dřív, než je komunismus stačil postihnout. Jejich odchodem končí v Československu éra surrealismu. V Paříži se stali členy surrealistické skupiny vedené André Bretonem. Sezení v surrealistické kavárně považovala za významnou součást svého života.

Vyvrcholení její malířské aktivity představuje přelom 50. a 60. let, kdy měla 3 samostatné pařížské výstavy. V 60. letech se také věnovala koláži, grafice a ilustracím knih zvláště svých přátel surrealistů. Toyen žila dlouhé roky v levném hotelu, až v r. 1967 získala byt a ateliér po André Bretonovi. Svou tvorbou nikdy nezbohatla. Na sklonku života žila velmi samotářsky. V kontaktu s ní zůstali jen spisovatel a dramatik Radovan Ivšić a básnířka Annie Le Brun. Do Československa se už nikdy nepodívala. Zemřela v Paříži 9. listopadu 1980.

Charakteristickým rysem díla Toyen je jeho mimořádná proměnlivost. Její vývoj má velké rozpětí a prošel mnoha zásadními zvraty. V roce 2000 uspořádala Galerie hl. m. Prahy retrospektivu Toyen, kde přestavila její tvorbu od raných prací ze začátku 20. let až po léta sedmdesátá. Bylo to poprvé, kdy jsme se s jejím dílem mohli takto souhrnně setkat.

Mimo jiné je po ní pojmenována planetka objevená 7. listopadu 1983 na Kleti A. Mrkosem.

Spustit audio
autor: Jana Turčínková