Fejeton Martina Stöhra Věneček je nejen o druhém životě románu Aleny Mornštajnové, ale i o lidské paměti

4. leden 2019

Přečtěte si novoroční fejeton Martina Stöhra, který pojednává o lidské paměti, ale také o druhém životě románu Aleny Mornštajnové – Hana.

Je to už docela dávno, potkali jsme se ženou na náměstí takovou tu partu lidí v kostýmech napoleonské armády. Ještě padesát let a bude tady pobíhat skupinka milovníků historie v koncentráčnických mundůrech! Prohodil jsem. Žena protáhla obličej a nechali jsme to být. Pravda je taková, že dnes už do Osvětimi skutečně jezdí křiklavě polepený autobus s výjevy ze selekcí a nápisem: Výlet za emocemi! Tento text bude o první smrti lidské paměti. A také o druhém životě úspěšného románu, který se do toho všeho připletl dost nevinně, ale tyto skutečnosti naléhavě nasvěcuje.

Alena Mornštajnová

Minulý rok jsme se spolu s autorkou románu Hana radovali z mimořádného úspěchu jejího díla. Jednak prodejního, ale především čtenářského, neboť v průběhu roku vystoupal v Čtenářské databázi na samotný vrchol žebříčku a zanechal za sebou zdánlivě neporazitelné stálice. Dnes se o knihách do značné míry komunikuje na sociálních sítích, tak jsme zároveň byli svědky, jak tento román o trojí tragédii, to jest tyfové epidemii z kontaminovaných věnečků, likvidaci Židů i válce, jejíž důsledky trvají ještě dlouhý čas poté, co utichnou poslední výstřely, inspiroval podivnou věnečkovou smršť. Byla o to tristnější, že autorka v médiích otevřeně hovořila o svých inspiračních zdrojích. Byly zcela reálné. Tyfová epidemie se v padesátých letech v jejím severomoravském rodišti dotkla i její rodiny. Druhá linie příběhu vznikla pod dojmem náhodného nálezu dobové fotografie. Zachycovala předsedu místní židovské obce a jeho dcerku Miru. Vznikla v předvečer válečných událostí, a přestože šlo o zdánlivě idylickou momentku ze zahrady, ve tvářích mají oba zjevnou tíseň. Jak to s nimi zanedlouho dopadlo, je jasné.  

Hana je třetí román Aleny Mornštajnové

Obálka knihy nevznikala lehce. Na návrzích se střídaly různé ilustrační fotografie a pořád to nebylo ono. Nakonec se, spíše jako poslední pokus, objevil ten prokletý věneček a na pozadí jemný proužek, který odkazuje na vězeňský oděv. Zákusek se ale neveselému tématu podivně vzpíral, tak jsme poprosili autorku, aby na přebal připravila nějaké věty, které pozvou do příběhu a trochu změní vyznění hlavního motivu. Maminka má narozeniny. A co budu dělat já? A tak dále. Do těch čtyř vět, v jednoduchém akrostichu, autorka dokonce ukryla dívčí jméno Mira. Jenže ta malá, kulatá, sladká pochutina začala žít vlastním životem. Stala se nezamýšleným logem románu. S fotografiemi knihy a věnečků se na internetu roztrhl pytel. Snad žádný čtenářský blog, žádné setkání, žádný book-club se neobešel bez tohoto skurilního spojení. A nikomu to nepřipadalo divné.

Když jsem byl kluk, také mi dobrodružství pirátů, mušketýrů i partyzánů naprosto splývala. Světy svižných dějů, pohnutých emocí, konflikty, v nichž žádná smrt nebolí a krev je jen dráždivá rekvizita. A hlavně — vše mi to přišlo v čase neskutečně (a bezpečně) zasuto, i přestože mi o válce nemálo vyprávěli pamětníci z generace prarodičů. Jak potom vyčítat dnešním generacím, že jim existence esesáka (nebo hobita) přijde stejně reálná, či spíše nereálná?

Nedlouho před Vánocemi mi v emailu přistál bezelstný dotaz od pracovnice jedné městské knihovny. Tázala se, zda je z hlediska autorských práv vše v pořádku s jejich novoročním přáním, které připojila do přílohy. Paní využila motivy z obálky Hany. Vlastně jen vyměnila zmíněné věty za jiné: Přejeme všem čtenářům, aby se nenechali otrávit a s chutí se pustili do nového roku 2019. Ta milá dáma si dala práci a všechny motivy překreslila, z hlediska výtvarné techniky vlastně vůbec ne špatně. O to jedovatěji výsledek působil. A vůbec jí to nepřipadalo divné.

Odepsal jsem jí, co nejuctivěji a s taktem, zda by věc nechtěla zvážit, že tohle opravdu není dobrý nápad, leč odpovědi jsem se nedočkal. Možná nevěděla co říct. Popravdě, ani já nevím. Máme tu klubko otázek bez jednoduchých odpovědí, protože pokud člověk není bloud, musí uznat, že literatura a její reálné předobrazy souvisí jen volně. A i úspěšné knihy mají své osudy, své druhé, těžko ovlivnitelné životy, v kterých se občas vymknou z míry.

Poslechněte si celý fejeton v audio podobě.

autor: Martin Stöhr
Spustit audio