Na pohovce Jožky Kubáníka: O zákulisí

Na pohovce Jožky Kubáníka: O zákulisí

Vzpomenete si, kdy jste byli poprvé v divadle? Já si to dopoledne vybavuji úplně přesně. Bylo mi tenkrát šest let, chodil jsem do první třídy a s celou školou jsme vyrazili na pohádku do Slováckého divadla. Maminka mě svátečně oblékla, vysvětlila mi, jak to v takovém divadle během představení vypadá a vyrazili jsme.

„Milé děti, máme pro vás zbrusu novou pohádku, jmenuje se Pim a Pid“ oznámil před začátkem kašpárek a já jsem začal nervózně poposedávat, protože jsem už šestému slovu nerozuměl. „Co to je zbrusu novou?” naklonil jsem se ke spolužákovi Romanovi. „Neruš!” okřikla mě soudružka učitelka, která seděla hned vedle mě, a tak jsem se smířil s tím, že se to tedy nedozvím a doufal jsem, že to nebudu potřebovat k pochopení hry. Nepotřeboval jsem to. Potřeboval jsem maminku! Protože chvíli poté, co pohádka začala, nastoupila na jeviště čarodějnice a mně se sevřelo mé malé šestileté srdéčko strachem a přál jsem si, aby okamžitě zase odešla. Marně. Postava divoce poletovala po jevišti, mluvila k nám dětem a já jsem umíral hrůzou a začal se pomaloučku schovávat za hnědou bundičku, kterou jsem měl u sebe pro případ, kdyby mi byla v divadle zima. Chtěl jsem za tím kusem látky zmizet a už se nikdy neobjevit, protože děti by přece nikdo strašit neměl. „Sundej to!” okřikla mě znovu ta necitlivá soudružka učitelka a bylo jí úplně jedno, co zažívám.

Vůbec nevím, jak to všechno dopadlo, netuším, kdo byl Pim a kdo Pid, ani si nepamatuju, jestli dobro zvítězilo nad zlem, ale ten pocit hrůzy si s sebou ponesu až do konce života. A pak si ponesu ještě jednu chvíli. A to tu, když skončilo představení. Protože se ozvalo: „Odchod!” a soudružka učitelka nás hnala z hlediště do foyer, když tu jsme najednou prošli kolem dveří s tajemnou cedulkou ZÁKULISÍ, NEVSTUPOVAT!, a to se se mnou zatočil svět podruhé. Zákulisí? Co se tam asi děje? Jistě je tam ten pan herec, který hrál čarodějnici (ano, byl to skutečně herec, takže byla postava o to strašidelnější) a teď už si sundává kostým a paruku a chystá se domů a je tam určitě spousta dalších zvláštností, ke kterým se běžný smrtelník nedostane. A od té doby mě ta magická  představa, že se jednou do zákulisí podívám, pronásledovala a nedala mi spát.

Dodnes nevím, čím to je, že nás všechny tak přitahuje to, co se děje za kulisami a nemusí to být kulisy divadelní. Sportovní fanoušci by jistě rádi nahlédli do šatny před vrcholovým zápasem jeho oblíbeného klubu, obdivovatelé hvězd stříbrného plátna by aspoň na chvíli rádi nakoukli za dveře karavanu, kde čeká jejich miláček na záběr a zjistili, co si dává k svačině, nebo komu telefonuje.

Možná je mezi vámi i někdo, koho zajímá, jak vypadá natáčení mé rozhlasové pohovky. Souhlasím, se světoznámými umělci to srovnat nejde, ale i u zákulisí vzniku rozhovorů se dají zažít pozoruhodné chvíle. Nevěříte? Tak si poslechněte speciální díl, který bude věnovaný všemu, co se ve vysílání nedozvíte. Třeba vás potěší, nad čím se po natáčení podivila Marta Kubišová, co trápilo Jakuba Smolíka, nebo to, čím mě po vypnutí mikrofonů potěšila Hana Zagorová. A slibuji vám, že bát se tak, jako já jsem se bál při první návštěvě divadla, opravdu nebudete. Začínáme jako obvykle v sobotu od 15.00 hodin.

Jožka Kubáník