Emil Hácha – v hodině dvanácté. Dokument o jednom tragickém lidském osudu

14. březen 2019

Je ve smutném šestiletém období Protektorátu Čechy a Morava něco, co jednoduše a výstižně charakterizuje osudy mnoha lidí? Ano – je to příběh prezidenta Emila Háchy. Dobrý pozorovatel v něm najde vše, čím tehdy lidé žili.

Postava Emila Háchy může přitahovat pozornost pro dvojakost, charakteristickou pro českého člověka v letech nacistické okupace: na jedné straně odpor ke všemu nacistickému, na druhé straně nutnost s okupanty vycházet, aby lidé zachovali život sobě a svým rodinám.

Ale je tu ještě třetí strana: vycházet s nacisty jen natolik, aby to později nemohlo být označeno za programovou spolupráci, kolaboraci.

Nešťastný člověk

Prezident Emil Hácha s německými důstojníky

Velmi solidní práce o Háchovi vyšly brzy po revoluci, v roce 1995 to byla práce Dušana Tomáška a Roberta Kvačka a o dva roky později ještě o něco podrobnější monografie z pera Tomáše Pasáka.

Z obou vyplývá to podstatné: Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic dobrého. Všechny obavy se naplnily. 

Přestože protestoval 

„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem. Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se Hácha svým blízkým po osudném 15. březnu 1939. Poté, co po hodinách neslýchaného nátlaku podepsal Hitlerovi bezcenný cár papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“.

Obě „smluvní“ strany věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvou ho zrádcem. Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky lidí, přestože u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci, přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických kněží.

Mluvil o sebevraždě

Setkání Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně v březnu 1939

V březnu 1939 Háchovi nebylo ještě 67 let – to byl věk, ve kterém Tomáš Garrigue Masaryk teprve mohl pomýšlet, že by mohl stanout v čele státu, o jehož vzniku snil. Jenže zatímco Masaryka mohly pohánět myšlenky na to, co bude, Háchu mohly takové představy děsit.

Však taky od března 1939 opakovaně mluvil o sebevraždě, v jejímž uskutečnění mu zabránila silná víra, s níž se něco podobného neslučovalo. Vzal na sebe úděl s rozhodnutím dojít až na samotný konec úkolu, který mu byl svěřen.

Dvojaký Beneš

„Do ráje s vámi již nepůjdu. Já zůstanu na prahu,“ vzkázal v lednu 1941 do Londýna Benešovi. Hácha se tehdy rozhodl rezignovat, ale Beneš jej vysílačkou z Londýna přesvědčoval, ať rezignaci nepodává. Za několik let bude Beneš Háchu odsuzovat.

Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím. Nikdo by se neměl mýlit: Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. Není pochyb, že soud dějin je těžce odsoudí.
Edvard Beneš

Hácha mimo mikrofony

Prezident Emil Hácha

Jak Hácha působil na obyvatele Protektorátu? Hácha měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. Třeba když se v roce 1941 slavilo 50 let pražské „orionky“.

Hácha tehdy po mnoha oficiálních proslovech pronesl i lidský projev k zaměstnancům, který se uchoval. „Rád bych vám všem osobně stiskl ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal Hácha dělníkům z továrny mimo mikrofony.

Komandující hlasy v pozadí

A stejně tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k 5. výročí Protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943 diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými mrákotnými stavy) toho nebyl schopen.

Logo

Oslavné fráze na okupanty, které mu dodala jeho kancelář nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl pomalu, nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují jakési hlasy, nutící jej k výraznější dikci a lepšímu, nadšenějšímu přednesu.

Hácha ale není schopen – a po několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“ Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat, přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je dobře.“

Zemřel coby vězeň č. 3844

Dne 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do cely vězeňské nemocnice na Pankráci. Choval se odevzdaně a nejspíš netušil, co se kolem něj děje. V nemocnici coby vězeň číslo 3844 přestal mluvit a řeč se mu už nevrátila do 27. června, kdy zemřel.

O tři dny později byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben na Vinohradském hřbitově. Policistů – uniformovaných i v civilu – tam bylo víc než pozůstalých. Tělo bývalého prezidenta bylo uloženo do hrobu manželky, který nesměl nést Háchovo jméno.

autor: David Hertl
Spustit audio

Související