Chanoch Levin: Opravdový život se odehrává jinde a já u toho nejsem. O izraelském dramatu na Vltavě
Izraelské divadlo patří k nejmladším na světě. Rodilo se v náročných podmínkách – bez profesionálních herců, divadelních budov a v podstatě i bez původních her napsaných v hebrejštině.
Většina her uvedených na izraelských jevištích do 60. let 20. století byla do hebrejštiny přeložena z jiných jazyků, nejčasněji z jidiš. Průkopníky nového izraelského dramatu byli Joshua Sobol a Chanoch Levin. Dílem a životem Chanocha Levina se během studia hebrejštiny zabývala hebraistka a překladatelka Lenka Bukovská.
V roce 1972 byla uvedena Levinova hra Chefec, ve které představuje svět, do nějž se často ve svých dramatech vracel. Je to svět připomínající čtvrť, ve které vyrůstal, tedy místo zabydlené celou řadou bizarních a tragikomických postaviček. Hra rozhodně není idylická. Postavy se k sobě chovají krutě, říkají si bez obalu to, co si o sobě myslí. Jsou to postavy, které mají velké ambice, ale žádnou vůli je zrealizovat. Chanoch Levin ukazoval to, o čem byl přesvědčen, že izraelskou společnost prostupuje.
Lenka Bukovská
Jedním z představitelů současného izraelského dramatu je Reuven Kalinsky, který se kromě psaní divadelních her věnuje také režii. V Praze byla uvedena jeho hra Amsterdam Blog v rámci scénického čtení pořádaného ve Švandově divadle literární, divadelní a audiovizuální agenturou DILIA.
Když kůň vejde do baru, kde tančí Arabové, je z toho Izraelský týden
Před sedmdesáti lety byl založen stát Izrael – bylo dosaženo snah světového sionistického hnutí a svět v očích mnohých splatil dluh židovským exulantům roztroušeným po uprchlických a internačních táborech Evropy. Rozhodli jsme se letos Izraeli věnovat tematický týden v literárních a publicistických řadách i v hudbě.
Hlavní postava Shelly je 19letá fotografka, která žije ve vlastním světě. Denně se fotografuje a kouří spoustu cigaret. Virtuální setkání s o deset let starší filosofickou bloggerkou Alex v ní ale vzbudí obsesivní vášeň. Shelly se Alex vypraví hledat do Amsterdamu. Místo Alex ji ale na nádraží vyzvedne návštěvnice z jiné doby: Anna Franková prchající před nacisty. Podle Reuvena Kalinského je hra Amsterdam Blog temným tancem tří žen. Je hrou o touze po lásce, sblížení, osvobození a znovuzrození. Mezi všemi postavami se tyčí celá řada překážek – čas, prostor, slova, city, peníze, touha po životě i touha po smrti.
Chtěl jsem napsat hru o lidech, kteří v životě něco hledají a nenachází, kteří touží po znovuzrození v lepším životě a bez předchozích bolestivých vzpomínek. Řekl bych, že v tomto ohledu je má hra silně ovlivněna izraelským smýšlením o minulosti a vyrovnávání se s ní. Zároveň ve hře narážím na téma odchodu a návratu. To je také všudypřítomné téma, o němž se v Izraeli a v naší kultuře hovoří.
Reuven Kalinsky
Na repertoáru Národního divadla v Praze je od roku 2008 inscenace Mikve režiséra Michala Dočekala. Mikve – prostor rituální lázně, v níž se věřící židovské ženy pravidelně očišťují – se ve hře současné izraelské dramatičky Hadar Galron stává místem střetu různých přístupů k víře i k životu.
Autorka hry Mikve uvádí v Česku hru o mateřství. Jsou věci, ke kterým už nejsem tak kritická, říká Hadar Galron
Mateřství z pohledu žen různého věku, profesí i osudů. To je hlavní téma inscenace I love mamma izraelské dramatičky Hadar Galron, kterou v režii Petra Svojtky uvádí pražské Divadlo ABC.
Hlavním autorským tématem dramatičky, scénáristky a herečky Hadar Galron je postavení ženy v židovské společnosti. V letošním roce měla v režii Petra Svojtky premiéru její hra I love mamma v pražském Divadle ABC. Zabývá se v ní mateřstvím z pohledu žen různého věku, profesí i osudů.
Nástrojem přežití je v mém životě humor. Už když jsem byla malá, to tak bylo. Dostala jsem se díky tomu z různých složitých situací, ať už ve škole nebo doma. A vidím, že můj nemladší syn používá ten samý trik a ono to na mě funguje. Víte, já nám chci pomoci podívat se do zrcadla a smát se tomu, co vidíme. To je moje cesta. Trochu odbočím, ale víte, je jedna věc, kterou máme v Izraeli a vy tady ne – tlak mít dítě. Protože jsme židé, malí lidé, kteří bojovali o přežití, existuje dokonce nevyslovený tlak, že žena musí mít děti. Je tak silný, a to nemluvím o věřících, ale o všech, že jen velmi málo žen, které se odváží říct, že nechtějí děti. V Izraeli je hormonální léčba neplodnosti zdarma, a proto tam přijíždějí Židovky z Ameriky i dalších zemí.
Hadar Galron
Současný tanec v Izraeli nejvýrazněji zastupuje soubor Batsheva Dance Company, který roku 1964 založila Martha Graham spolu s baronkou Batsheva de Rothschild. Na počátku 90. let byl uměleckým šéfem zvolen Ohad Naharin a výrazně ovlivňoval jeho tvář až do současnosti. O něco mladším souborem současného tance je Kibbutz Contemporary Dance Company založený roku 1970 Yehudith Arnon. V jeho čele od 90. let působí Naharinův současník Rami Be’er. K výrazným tanečním osobnostem patří jistě i Emanuel Gat, který v Praze vytvořil choreografii Separate Knots pro inscenace Timeless baletu Národního divadla. V rámci 30. ročníku Tance Praha představí jeho soubor Emanuel Gat Dance inscenaci SUNNY.
S tancem jsem začal až ve 23 letech, což je v běžné taneční praxi docela pozdě. Před tím jsem studoval hudbu. Jednou jsem navštívil kurz pro amatérské tanečníky a odhalil jsem v sobě skrytou vášeň pro tanec. Rozhodl jsem se proto skončit se studiem hudby, abych se naplno mohl věnovat tanci. Na začátku mé taneční kariéry jsem si příliš otázek týkajících se toho oboru nekladl. Zkrátka jsem se v tomto způsobu vyjádření cítil pohodlně. Neřekl bych, že se za 25 let působení v oboru tance něco z mé strany změnilo. Možná už teď lépe rozumím procesu tvorby, což je asi přirozené. Ale co se týče mého vnímání tance a choreografie, to se nezměnilo. Choreografie je stále organizace lidí v prostoru a čase. A tanec, to je zase schopnost být přítomen v daném okamžiku a být srozuměn se svým tělem. Tanec je jednoduše jedním z prostředků komunikace.
Emanuel Gat
