996. schůzka: Ohromné dědictví aneb úsměv štěstěny

Ve třetí manželce arcivévody a mladšího bratra císařova Karla Ludvíka se rodina dočkala daru od Pánaboha. Výchovu dětí přijala Marie Terezie z rodu Braganza za velkolepý úkol, za životní roli. Po pravdě: byly s nimi starosti. Ale v jejích očích byly každodenní problémy od toho, aby se jeden po druhém řešily.

Ta skvělá bytost osvědčila talent překonávat chaos, vnášet řád, pracovitě a pečlivě z množiny rozházených věcí i neuspořádaných vztahů vytvářet klidný domov.

Myslím, že nebude od věci, když portugalské princezně a nové rakouské arcivévodkyni Marii Terezii věnujeme nějaký čas. Osobnost jejího formátu si to zaslouží přinejmenším natolik, kolik prostoru jsme byli nuceni věnovat postavám historicky i lidsky méně kvalitním.

Tak tedy v mladičké Marii Terezii přicházela do početné rodiny arcivévody Karla Ludvíka žena sice na pomezí dívčího věku, přesto však už zkušená vychovatelka. V německém Heubachu, kde rodina zemřelého portugalského exkrále Miguela žila v skromném exilu, se od svých dvanácti let musela starat o čtyři sestry a staršího bratra, dokonce i o laxní, ranami osudu zdrcenou matku. Takže se od útlého věku učila pečovat, vařit, prát, zašívat, urovnávat spory…

Vlastní a nevlastní děti Marie Terezy Portugalské: stojící zleva Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinský, František Ferdinand d'Este a Ota František Josef; sedící zdola Marie Anunciáta, Markéta Sofie Rakouská a Alžběta Amálie Habsbursko-Lotrinská

S vrozeným realismem vnášelo to předčasně dospělé dítě řád všude tam, kde ostatní vytvářeli spíše chaos. Takto vyzbrojena přijala pak arcivévodkyně Marie Terezie nový úděl jako ulehčení. Práce jí vlastně nepřibylo… zato se konečně ocitla uprostřed hmotného dostatku. Nikdy (ani poté, co v manželství dočkala dvou vlastních dcer, Marie Annuciaty a Alžběty Amálie) se přijaté roli nezpronevěřila. Nedělala rozdíly mezi dětmi vyvdanými a vlastními. Vždycky, i ve vypjatých konfliktech, stála za nimi. Za jedněmi i druhými. Bez rozdílu. On vlastně jediný, kdo se po jejím boku nakonec dost natrápil, byl stárnoucí arcivévoda Karel Ludvík. Byl o generaci starší (o dvaadvacet let), a tak v pozdějších dobách dost žárlil na její mládí, krásu i oblíbenost. Absolutně nemohl unést, když zjistil, že Marii Terezii do hloubi duše obdivuje známý donchuán, korunní princ Rudolf.

„Životní styl Karla Ludvíka se značně lišil od životního stylu jeho císařského bratra,“ tvrdí ve své knize o Františku Ferdinandovi d´Este historik dr. Jan Galandauer. „Ten vstával ve čtyři ráno, posnídal sklenici mléka nebo čaje, snědl jednu či dvě housky, a v půl osmé už vyřizoval akta, přijímal ministry, sekční šéfy, zahraniční hodnostáře. K obědu měl obvykle vařené hovězí maso či trochu opaprikovaný guláš, skleničku plzeňského piva či lehkého rakouského vína. Spal na železné posteli a myl se studenou vodou. A to byl muž, který byl nesrovnatelně bohatší než Karel Ludvík. Soukromé jmění činilo z Františka Josefa jednoho z nejbohatších mužů Evropy. Vzájemně si ti dva bratři vyhovovali: Karel Ludvík neměl politické ambice, on jen patriarchálně vládl svému domu a organizoval chod své rodiny (aniž přitom postřehl, že jej často organizuje a že v ní vládne jeho matka nebo manželka).“

Jinak výchova všech mladých princů císařského dvora byla asi dost podobná… Arcivévodové nechodili do veřejných škol, dostávalo se jim vyučování soukromého – k tomu byl vytvořen celý aparát. Vedl je plukovník Degenfeld; pomáhali mu hrabata, rovněž důstojníci, což odpovídalo představě, že jediné vhodné povolání pro habsburské arcivévody je služba v armádě.

Studijní plán, který hrabě Degenfeld vypracoval pro tehdy osmiletého Františka Ferdinanda, předpokládal vyučování náboženství, němčiny, psaní, počtů, zeměpisu, dějin, latiny, francouzštiny, angličtiny, maďarštiny, češtiny; dále šerm, jízdu na koni, tanec, gymnastiku, plavání.

Napjatý režim. Důstojníci sami neučili – za tím účelem dojížděli pedagogové. Hodiny začaly v šest hodin ráno a s přestávkami trvalo vyučování do osmi večer. (Otřesná představa…) Na straně druhé nemuseli učitelé své žáky oslovovat „Vaše císařská Výsosti“, – stačilo jenom „arcivévodo Františku“, nebo: „Arcivévodo Otto“.

Měli k dispozici i tresty. Například zákaz jízdy na koni, zákaz hry, anebo (jako trest vrcholný) obědvat o samotě ve studovně. S výchovou dětí byly i po třetím sňatku arcivévody nejrůznější potíže, naštěstí šlo všechno v přítomnosti Marie Terezie snadněji a líp. Největší problémy byly s výchovou toho nejstaršího, Františka Ferdinanda. Od útlého věku projevoval zvláštní nevypočitatelnost, náladovost, zachmuřenost, vážnost. Z jeho bezvýrazných vodově modrých očí se nedalo vyčíst, zda sleduje výklad, či sní. Občas v něm maličkost, drobný neúspěch nebo výtka vyvolala nekontrolovatelný výbuch vzteku. To pak v záchvatu prchlivosti ničil sešity i knihy. Na dotazy po motivech vzteku sveřepě mlčel, tresty přijímal s předstíranou lhostejností a nenávistným pohledem. Byl vážný, bez smyslu pro humor, a jak rostl, utvrzoval se v negativismu a divné pýše.

Jak už jsme si řekli, jediný člověk, který na něj platil, byla jeho macecha. Její nevlastní syn, jinak ve sdílení emocí vždy tak rezervovaný, se k ní natrvalo upnul natolik, že ji pak v korespondenci i v dospělosti vždy oslovoval „Milá maminko“. Což znělo o to překvapivější, že mezi nimi byl spíše sourozenecký věkový rozdíl – dělilo je pouhých osm let. Tímto oslovením začínal i dopis, který napsal Franci poté, co císař jmenoval svého čtrnáctapůlletého synovce poručíkem 32. pěšího pluku.

„Milá maminko! Omluv mě prosím, že jsem Ti již 3 dny nepsal. Na Velikonoční neděli jsem myslím dělal úkoly, na Velikonoční pondělí jsme byli v Reichenau a včera mě bolela hlava a musel jsem psát dopis císaři, protože, jak již víš, jsem se stal poručíkem. Včera jsem obdržel tu zprávu. Měl jsem se stát plukovníkem v pluku číslo 32, ale tatínek byl proti tomu, a tak jsem se stal poručíkem v tomto pluku. Pluk je uherský, má číslo 32, nárameníky v nebeské modři a žluté knoflíky. Rekrutuje se z Budapešti a štáb je umístěn v Zadaru. Všechno je již objednáno – uniforma, plášť, čáka, rukavice, kravaty, přezka, šavle a tak dále. Nyní, když Ti píši, mám na sobě dlouhé kalhoty. Líbám Ti ruku a zůstávám, Tvůj nejposlušnější syn František, c. k. poručík.“

Ještě předtím, než se František Ferdinand stal lajtnantem u 32. pluku, dva a půl roku předtím, zasáhla do jeho života dalekosáhlá změna. Tehdy zemřel (předčasně) modenský vévoda František V. z Este, multimilionář, vlastník řady panství, z nichž některá ležela v Čechách. Kromě toho se mohl chlubit řadou titulů, mezi nimiž nechyběl ani princ český, uherský a chorvatský. (Este je italské město v oblasti Benátsko, v provincii Padova. Už před víc tisícem let tu byl postaven hrad – ten tu stojí dodnes). Osamělý Habsburk bez potomků odkázal svým testamentem, co měl, a to včetně přídomku d´Este, svému mladičkému příbuznému. Po francouzsko-piemontské válce a po prohrané bitvě u Magenty roku 1859 byl vévoda František z Modeny nucen uprchnout. Vévodství bylo anektováno francouzskými a piemontskými vojsky. Posléze se pak Modena, Parma a Toskánsko spojily ve Spojené středoitalské provincie, ale vzápětí je sardinský král Viktor Emanuel začlenil do nově vzniklého Italského království. František protestoval, avšak bez výsledku.

Vypuzený vládce se s trpkým údělem vévody bez vévodství nedokázal vyrovnat. Dokonce si do svého vídeňského exilu přivedl brigádu estovských žoldnéřů v bláhové představě, že se do své državy brzy vrátí v jejich čele. Leč chrabří vojáci mu během dvou let propili po vídeňských hospodách takové peníze, že zbytečnou jednotku raději s trpkou úlevou rozpustil. Marné sny, jak s italskými revolucionáři zatočí, mu ukrátily život. S vítězným návratem do ztraceného vévodství však nikdy nepřestal počítat, dokud ho v šestapadesáti letech neskolila mrtvice. Zbyl po něm ohromný majetek a pětisetstránková závěť, do níž vložil donkichotský požadavek, aby se jeho univerzální dědic horlivě usiloval o válečné znovudobytí Modeny a obnovení cti i panství rodu z Este.

František Modenský nabídl arcivévodovi Karlu Ludvíkovi, že ustanoví jednoho z jeho synů svým dědicem, a to pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno Este a naučí se během 12 měsíců obstojně italsky. Karel Ludvík o tom informoval své dva starší syny. Mladší syn Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl, starší František Ferdinand se naopak k jeho splnění zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, bylo k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojeno jméno Este a on podstoupil výuku italštiny.

Bylo známo, že vévoda v časech panování proslul vybíráním nejvyšších daní v celé Evropě, takže nyní začaly kolovat přehnané fámy o pohádkovém majetku, který naškudlil. Kolem dědictví se vyrojili kdejací synovci a neteře z Bavorska, Španělska a další domnělí uchazeči. Najednou se ukázalo, že vévoda nebyl tak úplně kůl v plotě. Vymřel jím sice rod Este po meči, zůstala však manželka Adelgunda i vzdálenější příbuzenstvo, jemuž zemřelý vévoda závětí vypálil rybník.

Ten tajný testament musel nejvíc šokovat osobu, které dědictví spadlo do klína. Samozřejmě, že správou dědictví rodu Este – čili i právních sporů s náhle se vynořivšími zájemci – se musel ujmout za nezletilého syna otec Karel Ludvík. Ujal se jí rád, neboť tak konečně tak dostal příležitost zúročit svou příslovečnou lakotnost. Tučné sousto pak léta bránil právě tak vehementně jako překvapivě chytře. Z pozice člověka, který střeží nedotknutelné cizí statky, odpovídal na prosby, žaloby i výhrůžky, že není oprávněn rozdávat, co mu osobně nepatří. Rozruch kolem dědictví byl pochopitelný. Dítě dostalo mimo jiné vévodský palác v Modeně, domy ve Vídni, Palazzo d´Este v Římě, dvě residence v Benátkách, statky v Uhrách a v Bavorsku, jakož i krásné jihočeské panství Chlum u Třeboně. K tomu tučná bankovní konta, rozsáhlé a vzácné estovské umělecké sbírky, úžasnou zbrojnici chladných a palných zbraní (jsou dodnes chloubou zámku Konopiště). Majetek se odhadoval nejméně na 8 milionů zlatých a dalších 400 000 zlatých ročního výnosu. Dvanáctiletý kluk sotva uměl ocenit, jaké poklady mu spadly do klína. Stal se jedním z nejmajetnějších habsburských arcivévodů, a také českých velkostatkářů.

Ti, co vyšli naprázdno, mu tolik štěstí těžko mohli odpustit. „Považte, to namyšlené princátko je Rothschild mezi Habsburky! Je bohatší než samotný císař!“ Pro Františka Ferdinanda se toho však (zatím) moc nezměnilo. Sbíral dál známky, dopisy, knoflíky z paroží, hrál si na vojáky, a vzal zřejmě na vědomí leda fakt, že mu přibylo další jméno. Svými nečekaně nabytými poklady ještě řadu let nemohl disponovat, a tak se jeho svět moc nezměnil. Vlastně až na práh dospělosti žil dál v kruhu nejbližších. Převážně na venkově… ve Wartholzu… jenom na zimní měsíce se útočištěm rodiny obvykle stávala Vídeň.

Na rozdíl od dvou dcer, která přivedla Marie Terezie na svět, ožívalo v konstituci potomků její předchůdkyně Annunziaty rodové prokletí. Jejich prvotní choulostivost neustupovala. Arcivévodové byli průsvitní jako sklo. Jejich průdušky a plíce reagovaly na každé zhoršení počasí, nebyly schopny vzdorovat běžným infekcím. Zdravý venkovský vzduch, nejkvalitnější kravské mléko, med, otužování, nic z toho nepomáhalo. Strach z tuberkulózy, která jim vzala matku, byl oprávněný.

Což mělo vliv i na výcvik arcivévodů. Osnovy sice zahrnovaly staré habsburské vzory, a to i s vojenským a tělovýchovným výcvikem, s většinou gymnasiálních předmětů, výukou několika jazyků a tak podobně, přesto měl tým pedagogů přikázáno vyžadovat třetinový výkon. Zdraví chlapců bylo nade vše, a tak se víc slevovalo a předstíralo, než učilo. Mezi papírovými učebními plány a výsledky zela propast. Jak arcivévodové získávali pochvaly či semestrální absolutoria i za nepatrné pokroky, upadala jejich náročnost vůči sobě samým. V případě nejmladšího Karla bylo omluvitelné, od mentálně opožděného hocha nikdo žádné výkony nečekal. Zato bystrý Otto, ten si v klimatu přehnané ohleduplnosti osvojil povrchnost, která mu později tragicky zkomplikovala život.

A Franci? Fakticky nestudoval vážně nic, ani vojenské nauky, třebaže v armádě spatřoval svou budoucnost. Všechny čtyři děti Annunziaty se matce podobaly i povahově, František však z její psychické nevyrovnanosti zdědil nejvíc. Jeho dospívání bylo ještě ovlivněno trýzní „odstrčeného dítěte“. Odstrčil ho mladší bratr Otto, toho měl Franci pořád na očích, toho nezvedeného, energií hýřícího, přitom mimořádně dobrosrdečného chlapce. Zatímco opožděný Karel, na něhož bylo třeba brát ohledy, Franciho neohrožoval, bujarý Otto si snadno dobýval přízeň všech.

Modrooký blonďák byl i hezčí než podmračený Franci. Byl takřka jeho opakem. Franci měl Ottu rád, ale to nic nezměnilo na tom, že na něho hořce žárlil. Trpěl svými neúspěchy, záviděl bratru Ottovi, jak snadno vždy a všude vítězí. Co neprošlo jemu, Ottovi se promíjelo. Bratr se neučil, nepsal úkoly, vyžíval se v rošťárnách, ale předem mu bylo odpouštěno. Jak oba vyspívali v muže, spalovala Františka žárlivá zlost na to, s jakou samozřejmostí se Otto dokáže vetřít do přízně kdejaké děvečky nebo služky. Zatímco jemu činilo navazování kontaktů s druhým pohlavím nepřekonatelné obtíže, Otto začal už od svých dvanácti let bez skrupulí trénovat své později tak proslulé sukničkářství. Pokud šlo o studia, žádných velkých úspěchů František nedosahoval. Učení odbýval, literním předmětům nevěnoval pozornost, k hudbě či k poezii měl odpor. Znalosti výtvarného umění, ač se ve dospělosti stal jeho vášnivým sběratelem, zůstaly povrchní a strnulé.

„Toho mazala Kokoschku, toho bych dal nejraději zastřelit,“ řekl o slavném malíři Oskaru Kokoschkovi. Sice ho přiměli naučit se šesti jazykům, zvládl (vedle němčiny) pořádně jen francouzštinu. Letitý dril v maďarštině (kterou bytostně nesnášel stejně jako Uhry) nevedl k žádnému pokroku. Ani češtinu si neosvojil líp než částečně. První, kdo pochopil, proč se hoch trápí, byla macecha Marie Terezie. A programově ho začala protežovat jako své nejmilejší dítě. Aby Franciho zbavila komunikačních zábran i nejistoty, ve všem mu dávala přednost. Bylo však pozdě. Pocit nedostačivosti se do duše zapsal už natrvalo. Komplex méněcennosti přetrvá. František se nikdy nenaučí projevovat kladné emoce, zato záporné v něm budou vybuchovat spontánně. Zůstane nedůvěřivý, citově uzamčený. Kromě macechy se otevře už jen jednomu člověku: své příští ženě.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související