841. schůzka: Císařsko-královský řez

Pokud šlo o konflikt na jižní, italské frontě, byl uzavřen mírem ve Vídni. Itálie (navzdory tomu, že byla u Custozzy a u ostrova Visu fakticky poražena) byla za své spojenectví s Pruskem královsky odměněna – získala dosavadní rakouskou provincii Benátsko. Italský sjednocovací proces tím byl de facto dovršen.

Válka v roce 1866 definitivně oddělila Rakousko od Německa, a vyřadila ho z rozhodování o jeho dalších osudech, čímž se prosadilo takzvané „maloněmecké“ řešení problému. (To znamená sjednocovací proces bez účasti Rakouska.) Rozhodující úlohu teď převzalo Prusko. Hned v srpnu 1866 se 23 německé země spojily v takzvaném Severoněmeckém spolku, a za půl roku nato, v únoru 67. roku, se v Berlíně sešel poprvé německý říšský sněm. V červenci pak vstoupila v platnost nová ústava spolkového státu, jehož kancléřem byl pruským králem jmenován Otto von Bismarck. Nebude trvat dlouho, a z volné integrace se roku 1871 pod vedením Pruska stane jednotný německý stát.

Když odezněl šok z válečného debaklu, někteří realisticky uvažující rakouští politici si uvědomili, že každý rub má svůj líc. I válečná katastrofa měla svoje pozitivní stránky. Bylo zřejmé, že Rakousko nebude nadále zavlékáno do složitých německých záležitostí a že se může koncentrovat na uspořádání vnitřních problémů. Tyto naděje sdíleli i čeští politici, v jejichž očích bylo odtržení od Německa tichým požehnáním. Domácí obyvatelstvo projevilo v těžkých chvílích naprostou loajalitu habsburskému trůnu. Ze všech národů monarchie jsme se opravdu osvědčili nejlépe. Není tedy divu, že vůdčí představitelé české politiky nyní očekávali odměnu. Za věrné služby. Ten bonus si představovali v podobě brzkého přebudování toho centralistického impéria ve federaci rovnoprávných národů.

Vzhledem k naší poslušnosti mohla mít i jistou nadějnou vyhlídku, Češi opravdu projevili ve válce k habsburskému trůnu loajalitu, což platilo jak o politické reprezentaci, tak i o prostých lidech. Výjimky spíše potvrzovaly pravidlo. Eduard Grégr (český přírodovědec, antropolog, novinář a politik, mimochodem první jednatel Sokola) nabídl k obraně Rakouska všechny domácí síly a studenti chtěli postavit akademickou legii (armáda ovšem jejich diletantskou pomoc odmítla). Naproti tomu radikální Josef Václav Frič (působil tehdy jako překladatel do slovanských jazyků u pruského hlavního stanu) se pokoušel získat podporu Prusů pro odboj Čechů proti Rakousku. Poté, co Prusové okupovali Prahu, tak se po městě vylepovala proklamace „K obyvatelům slavného Království českého.“ V té dopředu slibovalo (mimo jiné), že „zvítězí–li naše spravedlivá věc, pak by snad také Čechům a Moravanům naskytlo se opět okamžení, ve kterém by o svém budoucím osudu volně rozhodovati mohli.“ Autorem (nebo přinejmenším spoluautorem) manifestu byl údajně právě Frič, který s několika radikálními stoupenci propagoval iluzorní myšlenku samostatného českého státu pod patronací Pruska. Prusové sami sotva mysleli nabídku vážně – sledovali spíš záměr získat místní obyvatelstvo k okamžité spolupráci s okupační mocí, zejména aby byla zajištěna výživa armád. Přesto Frič přijel do Prahy a agitoval pro využití situace k obnově české samostatnosti. U liberálních politiků, na které se obrátil, ovšem neuspěl. Ultraradikálové v čele s knížetem Rudolfem Thurn–Taxisem podpořili vydání brožury bývalého redaktora Národních listů Antonína Kotíka Pláč Koruny české. Ta byla bojovným pamfletem za samostatnost – vyšla v Berlíně jako anonymní tisk a byla pak rozšiřována v Praze i po českém venkově.

„Hospodine vyslyš hlasy naše a nedej, aby národ český dále hynul zlostí svých nepřátel. Hlavním nepřítelem je císař vídeňský, který má být otcem, ale i naším tyranem a sužovatelem. Za tímto panováním má být česko–moravská vlast vyhubena. Kamkoliv se lid podívá, třeba do Bavorska, Saska, tam je spokojenost, všeho dostatek, jejich lid nehrbí záda jako český. Strach císaře si nutí stále držet proti nepřátelům vojsko, které je pouze vykořisťující a v boji hanebně na útěk se dávající. Neumí nebo ani nechce před nepřáteli ochránit. Platí se zbytečně úřednictvo, které místo aby sloužilo lidu a podporovalo ho v jeho potřebách, staví se proti němu, nadřazuje se nad lidem a hlavně vštěpuje a rozšiřuje němčinu. To stejné platí o policajtech a četnictvu.“

Když začala doba pruské války, zhoršilo se rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska. Sice se spojilo Prusko i Rakousko v dánské válce, ale došlo k německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové a tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii. Francie prohrála válku s Pruskem, rakouská politika rezignovala na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích

„Sama takřka příroda žádá, aby zde byl samostatný stát. Všichni jsme pod Rakouskem zeslábli. Rakousko na nás všech jako můra leželo. Budou–li Čechové samostatní, alespoň jeden národ slovanský bude a bude moci mravně i hmotně podporovat ostatní. Z této příčiny by měli ostatní Slované rakouští podporovat naše snažení po samostatnosti. Máme věčně platit na cizí panství. Máme věčně cedit krev pro věci, do kterých nám nic není. Ale počátek musí vycházet od národů samých. My nechceme do Rakouska. Může to trvat rok, dva, třeba i pět let ale jeho poslední hodinka je blízká."

Všechno to dopadlo trochu jinak. Svoje staleté tužby prosadila nikoli politika česká, nýbrž uherská. Ta dokázala ze své situace vytěžit skutečné maximum. Což jsme ovšem vnímali my jako nebetyčnou křivdu, a právem. Maďaři ve válečných letech nejenže vystupňovali staré separatistické požadavky, ale bývalý revoluční generál György Klapka dokonce organizoval v pruském Slezsku z maďarských emigrantů a zajatců zvláštní legii s úmyslem vpadnout do Uher a roznítit tam povstání proti Habsburkům. Zatímco my jsme drželi hubu a krok, tak si Maďaři prosadili takovou míru autonomie, že se už prakticky blížila nezávislosti. V průběhu roku 1867 se habsburská říše (což byl doposud jednotný státní celek) rozdělila jakýmsi „císařským řezem“ (přesněji: císařsko–královským) na dvě poloviny. Jak se toho Maďaři už dlouho dožadovali, byla jim obnovena platnost uherské ústavy z roku 1848 (ta, která v roce 1861 ještě neprošla). Vzápětí nato byla jmenována nová uherská vláda v čele s Guylou Andrássym, hrabětem de Csíkszentkirály et Krasznahorka. Tentýž hrabě byl ale odsouzen po prohrané revoluci 48. roku v nepřítomnosti k trestu smrti provazem. Na oprátku se zapomnělo. Hlavně, že byl uskutečněn základ dualisticky koncipovaného vyrovnání.

V květnu 1867 odsouhlasil uherský sněm podmínky nového postavení východní části říše, a 8. června pak bylo rakousko–uherské vyrovnání potvrzeno slavnostní korunovací Františka Josefa I. na uherského krále v Pešti. O čtrnáct dnů byl baron Friedrich Ferdinand Beust, hlavní aktér procesu, jmenován společným rakousko–uherským ministrem zahraničí s titulem kancléře. V listopadu pak byl císařským rozhodnutím změněn název monarchie a její státní znak. Vzniklo dvoustátí, kterému se od té doby říkalo Rakousko–Uhersko. Říše teď měla dva podcelky. Připomínala siamská dvojčata: měla teď jednu společnou hlavu (tu panovnickou, čili vznikla faktická personální unie), a ještě tři důležité oblasti: zahraniční politiku, obranu a finance (co se financí týče, společná byla jenom část). Ve všech ostatních věcech získali Maďaři v zemích koruny svatého Štěpána velký prostor k sebeuplatnění, aniž mohl jejich rakouský soused do jejich věcí mluvit. Dlužno dodat, že tehdy patřilo k Uhersku ještě Sedmihradsko a Chorvatsko, kterým náležela jistá forma autonomie, na rozdíl od úplně pohlceného maďarského Slovenska. Což se vzápětí ukázalo jako značná slabina, protože sebevědomí uherští grófové a nacionalističtí politici si v lecčems počínali způsobem, který zdůrazňoval maďarskou výlučnost na úkor ostatních, zejména slovanských národů, žijících na uherském území. Ty byly vydány na pospas nepokryté maďarizaci.

Vyrovnáním bylo doposud centralizované impérium Habsburků rozděleno na západní část s centrem ve Vídni a část východní s centrem v Pešti. Čili na část neuherskou (rakouskou) a na Království uherské. Západní část nesla oficiální, avšak běžně neužívaný, protože dost krkolomný název Království a země na říšské radě zastoupené. V praxi se raději užívalo nepřesné, avšak krátké pojmenování Rakousko, nebo (podle symbolické hraniční linie, tvořené (na poměrně krátkém úseku) řekou Leithou, po česku Litavou, také Předlitavsko neboli Cislajtánie. Východ státu se nazýval Uhry, Zalitavsko neboli Translajtánie. Celek habsburském impéria se nazýval Rakousko–uherská říše. Záležitosti, týkající se říše jako celku (zejména zahraniční politiku a vojenské záležitosti) projednávala takzvané delegace, což byla každoročně volená grémia, sestavená z představitelů zákonodárných sborů obou půlek říše – 60 plus 60 poslanců. Kuriózní bylo, že delegace nezasedaly společně, nýbrž každá zvlášť a mezi sebou si informace a návrhy vyměňovaly korespondenční cestou. Jejich usnesení musela být souhlasná a musel je kontrasignovat (neboli sankcionovat) císař. Třetinu delegace volila panská sněmovna, dvě třetiny sněmovna poslanecká. Zástupci českých zemí tvořili v rakouské delegaci čtvrtinu členů – bylo jich 15 (10 z Čech, 4 z Moravy, jeden ze Slezska). Problematiku společných (to jest celoříšských) financí řešily takzvané kvótové deputace – opět početné reprezentace zákonodárných sborů z obou částí říše. Pokud se na kvótách (neboli příspěvcích do společného rozpočtu) nedokázaly dohodnout, stanovil kvóty panovník. Zatímco neuherské země přispívaly na společné výdaje sedmdesáti procenty, Uhersko platilo 30 procent.

Rakousko-Uhersko nemělo společnou národní vlajku – používaly se národní vlajky. Obchodní loďstvo používalo vlajku se znaky Rakouska a Uher. Vojenské loďstvo používalo vlajky s rakouským znakem. Armáda používala stále vlajky se symbolem dvouhlavého orla, protože tyto prapory v řadě případů měly bohatou historii, které se vojáci nechtěli vzdát. Předlitavsko si uchovalo dosavadní symboly – dvouhlavého rakouského orla a černožlutou vlajku, vlajka habsburská byla červeno–bílo–červená. V Zalitavsku se užíval tradiční znak, v němž dva andělé drží svatoštěpánskou korunu nad štítem se znaky uherských zemí. Uherským státním symbolem byla také červeno–bílo–zelená vlajka nebo trikolora. Uherské království tvořilo v podstatě historický celek, zatímco západní půlka monarchie (takzvané Předlitavsko) zůstala komplikovaným propletencem zemí jak kdysi samostatných, tak i potlačených národů, národností, jazyků, etnických torz.

Už samotný, schválně zamlžený krkolomný název naznačoval obtíže vzájemného soužití „Království a země... na říšské radě zastoupené.“ Ta říšská rada, to byl vlastně parlament. Takzvaná „užší rada“ (tedy parlament západní poloviny říše) nejprve schválila zákon o vyrovnání a během podzimu 1867 projednala soubor zákonů pro neuherskou neboli rakouskou část říše. Tyto základní dokumenty byly před Vánocemi roku šedesátého sedmého prohlášeny za novou, takzvanou Prosincovou ústavu. Ta se stala centralistickým, nicméně demokratickým a proto relativně moderním, přijatelným a základním kodexem pro soužití zdejších etnik, a to až do roku 1918, protože bez podstatnějších změn platila Prosincová ústava až do zániku habsburského impéria. Prosincová ústava (platná pro Předlitavsko; v Uhrách měli ústavu vlastní) zaručovala občanům základní lidská práva: svobodu vyznání, spolčovací, shromažďovací, svobodu projevu.

Proberme si pár jejích paragrafů. Kupříkladu článek 2: „Před zákonem jsou si všichni občané státní rovni.“ A článek 3: „Všichni občané státní mohou rovnou měrou veřejných úřadů dojíti.“ A ve článku čtvrtém se dočteme, že „volné stěhování se osob a jmění v mezích státu ničím není obmezeno. Každému občanu státnímu, který v některé obci bydlí a platí v ní daň ze svého majetku nemovitého, z výdělku nebo příjmu, přísluší právo voliti a volen býti do zastupitelstva obecního.“ Na rozdíl od předchozího je článek číslo 5 stručný: „Jmění jest neporušitelné.“ A přeskočme k článku osmému: „Svoboda osobní jest zaručena.“ Článek 9: „Právo domácí jest neporušitelné.“ A už jsme u článku dvanáctého: „Rakouští občané státní mají právo se shromažďovati a spolky činiti.“ Důležitý byl článek číslo 13: „Každý má právo mínění své v mezích zákona slovem, písmem, tiskem neb vyobrazením volně pronášeti.“ Následuje článek 14: „Úplná svoboda víry jest každému pojištěna.“ Ani na vědeckou svobodu ústava nezapomněla: „Věda a učení vědecké jest svobodné.“ A ještě k národnostní otázce: „Všichni národové v státě mají rovné právo a každý národ má neporušitelné právo chovati a vzdělávati národnost a řeč svou.“

Dualismus. Do češtiny jen obtížně přeložitelný termín. Snad je to dvojitost, podvojnost. Pro českou politiku znamenal dualismus těžké zklamání. Staré sny o vybudování federace se rozplynuly. Zatímco věčné rebelantství Uhrů došlo odměny, letitá česká loajalita se vděku habsburského nedočkala. A vlastně se jí nedočká nikdy. Kdyby už tenkrát Rakousko... Jenomže historie slůvko "kdyby" neuznává.