473. schůzka: Dobrá kočka, která nemlsá

Narodil se na prahu bouřlivého století, které mělo v ohni a dýmu třicetileté války otřást všemi dosavadními duchovními i mravními jistotami, dotud stále ještě přejímanými a přežívajícími jako dědictví středověkého pojetí světa, a probojovat cestu troskami a spáleništi k novému, v podstatě již modernímu pochopení a uplatnění ryzího racionalismu, jenž posléze snadno nahradil všechny překonané předsudky i ztracené iluze.

Navíc se narodil v Praze, v městě ležícím v samém srdci Evropy, na rušné křižovatce mnoha zájmů a vlivů, v průsečíku a ohnisku tolika různých a začasté velice protikladných sil a působení, kde se hromadily všeliké popudy a kde se městnalo tak velice mnoho vztahů a pnutí, že nakonec právě zde došlo ke krizi a k oněm událostem, z nichž se rozvinulo celoevropské drama se svým dlouhým, tři desetiletí trvajícím sledem bitev, jednání, zrad, zvratů, pohrom, proradností a rozčarování.

Ten, kdo se narodil (a bylo to 13. července Léta Páně 1607.), dostal jméno Václav, příjmením byl Hollar. Jeho rodina ale z Prahy nepocházela. Do hlavního města přišel otec z Horažďovic. Nad Horažďovice nalezne pilný poutník zbytky někdejšího hradu jménem Prácheň, podle něhož se celý zdejší kraj jmenoval druhdy Prácheňský. A právě podle něj dostal tatík Jan spolu s bratrem Jakubem od císaře Rudolfa šlechtický znak a predikát. Stali se urozenými (neboli byli nobilitováni), psali se „von Prachen“, jak kázal tehdejší mrav, a mohli užívat i znak (jelikož byli „z Práchně“, tam na něm mohl být zdejší hrad – věrné zobrazení rozpadlého krajského hradu přijali bratří Hollarové do svého erbu).

Otec Jan Hollar pracoval jako vzdělaný úředník zemských desk. Musel být schopen vést agendu jak v českém, tak v německém jazyce. Věrně dostával závazkům a povinnostem svého povolání a hleděl si vysloužit příslušné ocenění u svých nadřízených. A vysloužil si, i majetku se jakéhos se domohl. Nikoli pochopitelně z úřednického platu, ale sňatkem. Vzal si za manželku Margaretu, dceru říšského rytíře von Löwengrün und Bareyt (byla to Němka z jižních Němec). Díky věnu si mohl koupit dům poblíže kostela svatého Jindřicha na pražském Senovážném náměstí. Právě tady, v domě zvaném Ramhof, porodila paní Margareta v červenci roku 1607. syna, který dostal při křtu jméno po zemském patronu: Václav. Tak přišel na svět pozdější velký a slavný rytec, který se celý život hrdě podepisoval na svých pracích latinskou signaturou: Wenceslaus Hollar Bohemus.

Po svém otci byl Hollar Čech, po své matce Němec. Dozajista ovládal obě dvě řeči. Česky psal rozhodně dobře, ačkoli svou vlast opustil jako chlapec. ke svým kresbám připojoval české poznámky, jako třeba „les“ nebo „pole“. Když nakreslil pohled na Prahu, přidal k němu kromě latinských a německých nadpisů i české vysvětlení.

Až do svých dvaceti let žil Václav nepřetržitě ve své rodné Praze. Zřejmě už jako kluk rád kreslil. „Měl jsem v mládí přirozenou zálibu v malování a kolorování,“ napsal později v jakémsi komentáři ke svému portrétu. Bránil mu v tom otec, který pro něj určil právnické povolání. „Jako školák jsem rád dělával mapy, a kresby, které jsem dělal, byly pěkné.“ Kromě map si obzvláště oblíbil (a taky je začal velice přesvědčivě kreslit) kožešiny. Ty si přímo zamiloval. Po letech se objevily v řadě jeho mistrovských leptů. Jsou to proslulé huňaté rukávníky spolu s krajkovými šátky, s jemnými rukavicemi z hladké lesklé kůže.

Jednu kožešinu proslavil přímo světově. Nosila ji dáma nikoli lidská, ale kočičí. Když roku 1464. ryl v Antverpách hlavu své oblíbené kočky, napsal na ten obrázek dva názvy. Dole byla věta ve staré němčině: „Dass ist eine gutte Katz, die nicht nascht.“ A nahoře napsal totéž česky: „Dobrá koczka, která nemlsá.“ Nejznámější a nejpopulárnější Hollarův obrázek Dobrá kočka, která nemlsá, to je slavná rytina. I spisovatel Miloš Václav Kratochvíl, když psal životopisný román o Hollarovi, použil toto české přísloví jako jeho titul. To úsloví lze vyjádřit jinými slovy: „Dobře slouží ten, kdo kdo slouží poctivě.“

Dobře slouží ten, kdo slouží poctivě

Prahu si uschoval Hollar dobře ve své paměti. Začal ji kreslit už doma, kolem svých osmnácti, devatenácti let, ale intenzivněji se jí jako tématu věnoval, když žil daleko za hranicemi vlasti. Zaznamenával široké panorama od pustého, olysalého temene Vrchu svatého Vavřince (což je dnešní Petřín) se zubatou Hladovou zdí v popředí a shlukem klášterních budov na Strahově. Kreslil sled jednotlivých palácových křídel královského hradu s vysoko přečnívající hmotou gotické katedrály a bílých věží svatojiřské basiliky. Zajímalo ho Menší město se svými typickými prostranstvími, ulicemi a budovami. Na jeho obrázcích je i pás Vltavy, přeťatý jediným kamenným mostem, jakož i celé to hustě zastavěné Staré Město a poněkud méně natěsnané Nové Město až k temeni vrchu Vítkova a k výšinám stoupajícím k obzoru, kde začínal venkov. Kreslil Podskalí a návrší s věžičkami Karlova a svatého Apolináře až k vyšehradské skále.

To zachytil pro své současníky i potomky, ale zatím pouze pro sebe, neboť k umění se doma v Praze pořádně nedostal, alespoň ne natolik blízko, aby si je mohl osahat. „Soustavně se věnovat technice mědiryteckého umění se začal Václav Hollar v osmnácti letech,“ dočítáme se v publikaci doktora Stanislava Richtera o Václavu Hollarovi a jeho době. „Navštěvoval dílnu, kde se učil či přiučoval dovednosti rýt ostrým rydlem do měděné desky a kde si s určitostí osvojil alespoň základní praktiky a postupy, vyžadující zkušenost, cvik a dokonalou profesionalitu v ovládání celého náročného a pracného tvůrčího procesu a jeho ryze řemeslné stránky. Zda se učil mědirytectví tajně a bez otcova vědomí (či s jeho resignujícím přitakáním), to nelze říci. První listy, které bývají Hollarovi připisovány, spadají do roku 1625.“

První rytiny dělal podle předloh. Kopíroval hlavně Albrechta Dürera. Ty práce jsou pečlivé, ale provedené jaksi úzkostlivě, je zřejmé, že ruka rytce je už poučená a zkušená, ale nedosáhla ještě tu pravou jistotu, pevnost a rozhodnost. Pokračoval ještě i v jiném vzdělávání, než bylo to mědirytecké? Na týnské škole byl dobře vybaven pro praktické uplatnění – vedle latiny a němčiny ovládal italštinu a asi znal i francouzsky. Po bitvě na Bílé hoře byl jeho otec, Jan Hollar z Práchně, shledán spolehlivým a věrným. Asi prošel prověrkami. Zcela jistě, protože se dokonce dočkal nového postupu v úřadě, nyní již přímo podřízeném svrchované císařské pravomoci. Otec se ničeho obávat nemusel, zato syn jako by nesl novou společenskou situaci těžce. I když jeho otec byl katolík a ani on tudíž s náboženstvím potíže neměl.

Vycházel často ven a kreslil. Procházel se po vltavských březích, zašel si na rejdiště, kde stačilo usednout na složené klády, rozložit kreslířskou mapu a načrtávat motivy, které určují pražské panorama: řeku... vodárenské věže... mlýny... jez... vory... malebně seskupené stromy.

„Zřejmě už v mědirytecké dílně se Hollar seznámil se svým o tři léta mladším pražským druhem Karlem Škrétou, ten se chtěl stát rovněž malířem a docházel ke známému mistrovi, což byl Holanďan Sadeler, aby se u něho učil a zasvěcoval se do kreslení a malování. Škréta pocházel ze vzdělané patricijské rodiny českého původu a protestantského vyznání, jejíž někteří členové se velice aktivně účastnili politického dění v protihabsburském táboře a po bělohorské porážce byli vystaveni tvrdému postihu – jeden ze Škrétových strýců musel jako direktor stavovské vlády uprchnout ze země, druhý byl jako kutnohorský mincmistr uvězněn. V roce 1627., kdy bylo přijato Obnovené zřízení zemské, se rozhodl Škréta odejít do ciziny. Hollar se dal svým přítelem pro plán společného vycestování rovněž získat, i když nemusel. Za stávajících neutěšených poměrů mu pobyt v rodné zemi totiž nic nenabízel – ani životně, ani umělecky.“

V roce 1627 bylo Hollarovi dvacet. Opustil své rodiště, do něhož se měl v budoucnu vrátit už jenom na pouhých několik dní. Namířil si to na západ. Do velkého a bohatého obchodního města, proslulého od středověku svými pravidelnými veletrhy a rozmachem knihtisku a vydavatelské činnosti. To město se jmenovalo a jmenuje – Frankfurt nad Mohanem. „Byl tam přijat jako učedník do dílny malíře, mědirytce, nakladatele a obchodníka s uměleckými předměty, Švýcara Matthaea Meriana. Dostalo se mu zaopatření, možnosti pracovat, zapojit se do čilého a nesmírně výkonného dílenského provozu, dostal příležitost získat tu nejcennější a nejúčinnější školu.“

Merian byl umělec trochu zvláštního druhu. Jakým způsobem zvláštního? No... on si příliš na své uměleckosti nezakládal. On totiž dobře odhadl míru i hranice svého talentu a zcela vědomě a s plnou váhou své pracovitosti a obchodně zdatného podnikatelství se stal rytcem-dokumentaristou. Na první místo stavěl dokonalé ovládnutí svého řemesla ve všech jeho technických postupech, finesách a jemnostech. Co se mu nedostávalo na vzletu, invenci a obrazotvornosti, to nahrazoval pečlivostí a pracovitostí. V jeho dílně se připravovaly dokonalé kartografické rytiny, ale největší úspěch měl seriál pohledů na německá, švýcarská, francouzská a jiná města a krajiny. Při pohledu na ně se divák rázem ve vyobrazení každého města orientoval. Merian kvůli tomu volil zvláštní, ale velmi důvtipný a účinný způsob vyobrazení – jakoby z vysokého nadhledu – jako by každé město bylo pozorováno a zpodobeno z nějakého vyvýšeného stanoviště, z uměle vykonstruované, z fiktivní ptačí perspektivy.

Když se Hollar do Merianovy dílny dostal, právě tu bylo v plném proudu nadhledové zobrazení svobodného říšského města Frankfurtu nad Mohanem. Práce u Meriana na něj měla velký vliv. Uprostřed suchopárné pedantérie přesného, dokonalého, výkonného a snaživého řemesla Hollar rychle vyzrával. Jeho talent se však neploštil a nerozmělnil v povrchní virtuozitě. Z Frankfurtu pochází i jeho proslulá rytina slona. Slon... a v Německu? Předváděla ho jakási kočovná tlupa jako exotickou raritu. Hollar se toho představení zúčastnil a neodolal, aby toto vzácné a podivné zvíře nenakreslil. Velký střední obraz slona je obklopen na listu rámcem deseti menšími vyobrazeními, která ukazují, co všechno slon umí: pije chobotem víno ze sklenice, zvedá chleba a jiné věci ze země, obrací se vpravo a vlevo, může se úplně položit na zem, ohýbá koleno, aby se na něj mohlo vystoupit. Dnes by stačilo video, anebo při nejhorším fotografická reportáž, tenkrát bylo třeba kreslit. Na rozdíl od videa však vznikalo umění.

„Když se po dvou letech s Merianovou dílnou rozloučil, učinil tak vděčně a v dobrém. Mohl počítat s tím, že vlivný nakladatel bude na něho pamatoval i v budoucnu nějakou tou zakázkou. Naučil se u něj mnohé – podle nejrůznějších předloh kreslil, ryl a leptal mapy četných krajin, které nikdy nepoznal – Dánsko, Polsko, Litvu, Uhry, Itálii, Řecko. Pracoval na plánech měst, zhotovoval rozličné kombinace pohledů a nad hledů, nalézal uprostřed všeho toho živého dílenského dění spolehlivou jistotu sama sebe.“

Hollar se přestěhoval do Štrasburku, ale jinak cestoval po celém Německu. Podíval se i do Stuttgartu, ve kterém se setkal se svým přítelem Škrétou. Bylo to naposled – už nikdy poté se nesešli. Hollar začal kreslit řeku Rýn. „V lehce nadýchnutých kresbách se chvěje vlahý vzduch, těkavé světlo, neklid vod, dech života i zpěv duše,“ píše o rýnských rytinách se zaujetím, jaké se kunsthistorikům často nepřiházívá, doktor Richter: „Lpí na nich pel okouzlení, které přináší jen neopakovatelný okamžik, prchavá nálada chvíle, lyrické rozpoložení, jež se rozplývá hned vzápětí, sotva jsme si je právě uvědomili. Hollar kreslil s volností téměř bezděčnou, zcela svobodně a více z potřeby a radosti nežli s ohledem na obchodní využití této práce. To dodává jeho kresbám téměř impresionistickou světelnost a svěžest. Jen zlomek z tohoto materiálu se dočkal přenesení na měď a vydání tiskem. Protože si shromažďoval zásobu předloh, o kterých namnoze nepředpokládal, že bude podle nich bezprostředně rýt a leptat do měděné desky, nic se nesnažil ani upravovat a zkrášlovat.“

Tady se Hollar dobral – poprvé – naprosté pravdivosti a věrnosti, tady se objevila jeho záliba v širokých otevřených prostorách. Rozlehlosti plochých, rovinatých pobřežních krajin dával vždy přednost před všemi ostatními terénními útvary. A bude ho to provázet po celý život. Hlavně v Nizozemí se musel cítit jako ryba ve vodě... Ta čistá, přičinlivá, pořádkumilovná, pracovitá, hrdá a úctyhodná země s nízkým obzorem a s velkou tradicí měšťansky počestného, věcného a přívětivého umění si ho získala. A ještě něco ho okouzlilo. Nějaká dívka či žena, předpokládám... O té se spekulovat neodvážíme. Naprosto přesně však víme, že se zamiloval do tulipánů.

Do Evropy se tato květina dostala z Persie. Poprvé vykvetla na záhonech vídeňského Hofburku a poté i v Královské zahradě Pražského hradu, skutečná tulipánománie však vypukla v Holandsku, kde pár let poté, co se tam tulipány objevily, znali pěstitelé už na půl druhého sta různých odrůd. Tato módní květina vstoupila i do Hollarova díla. Když bude o několik let později (to už žil v Londýně) kreslit, rýt a leptat svoje slavná Roční období, tak na tom nejkrásnějším listě, znázorňujícím Jaro, vloží do ruky bohatě oblečené dívky tyto něžné jarní květy. Na obrazu Léta nás zase zaujme jemný závoj, spuštěný přes obličej a hlavu dámy. Na postavě představující Zimu jsou vypracovány do nejmenším detailů kožešiny látky, krajky a plátna.

„V roce 1636 zavítal do střední Evropy anglický diplomat lorda Thomas Howard Arundel. Byl hlavou poselstva k císaři Ferdinandovi II. Z jeho výpravy povstala útlá knížka o sedmdesáti stranách, sepsaná suchým stylem kancelářských hlášení a podávající pouhý výčet dat a faktů, bez jakéhokoli literárního vzletu a posvěcení. I tak však se v ní odráží vzrušující, napínavý a pohnutý obraz tehdejší společnosti spolu s dobrodružnými příhodami anglického poselstva. Lord si přál mít ve své družině nejenom zapisovatele, ale i zdatného a zkušeného kreslíře, který by byl schopen zachycovat průběh cesty v názorných vyobrazeních. To byl nejvlastnější důvod, který anglického lorda svedl s českým kreslířem a rytcem. Hollarem signované listy Arundela velice zaujaly. jeho znaleckému oku zalahodila jemnost a preciznost kresby i zvláštní melodické kouzlo, prolínající každý zobrazený námět.“

Nabídl Hollarovi práci, a ten bez váhání přijal. Stal se členem jeho nejužšího doprovodu. Z Kolína nad Rýnem (kde se oba setkali) odpluli na lodi, která byla tažena proti proudu devíti koňmi. Tedy pokud nefoukal vítr a nebylo možné napnout plachtu. Protože šlo o diplomatickou misi, byla loď propuštěna i úseky, kde se bojovalo – konec třicetileté války byl tehdy ještě v nedohlednu. Hollar se usadil na široké ploché střeše kabinové lodi, měl tam báječný rozhled a pilně kreslil města, hrady, usedlosti a krajiny. Pořizoval si skici, i když v cestě pokračovali kočáry. V Pasově se opět nalodili, tentokrát pluli po Dunaji až do Vídně. Odtud se pokračovalo už zase po zemi přes Znojmo, Jihlavu a Německý Brod do Čáslavě. „Tam Jeho Lordstvo přálo si shlédnout hrob Jana Žižky z Trocnova, slavného válečníka, který v žádném boji nebyl poražen.“

Výprava nevynechala Kutnou Horu a její vyhlášené stříbrné doly, a přes Český Brod dorazila do Prahy. Hollar byl po deseti letech doma. Setkal se sice s příbuznými, ale ti byli (stejně jako celá Praha) najednou cizí a vzdálení. Hollar si uvědomoval, co všechno se za tu dobu ztratilo a zaniklo. Teprve návrat dokáže člověka přesvědčit, že mnohé, co už dříve zemřelo, je opravdu mrtvé, a to úplně a neodčinitelně. Už sem nepatřil.

Člověk může být pokládán jen tehdy za dokonale vzdělaného, umí-li kreslit.

„S lordem Arundelem se Václav Hollar vydal do Londýna. Bylo to úplně nový svět, se kterým se musel sžít. Měl přitom podporu anglického velmože, který si ho vážil a velkoryse ho podporoval.“ Ta podpora se projevila i v tom, že Václav Hollar byl jmenován učitelem tehdy devatenáctiletého prince waleského, následníka trůnu, jenž později usedne na anglický královský trůn pod jménem Karel II. To musel být značný společenský úspěch. Lord Arundel se řídil heslem: „Člověk může být pokládán jen tehdy za dokonale vzdělaného, umí-li kreslit.“ A tak Jeho Lordstvo přesvědčilo krále, že jeho synovi chybí k dokonalému vzdělání výtvarná výchova.

V Londýně se Hollar seznámil se svým krajanem Janem Amosem Komenským. Ten mu chtěl svěřit veškeré ilustrace ve své Bráně jazyků. K čemuž sice nedošlo, zato vydal Hollar obraz padesátiletého Komenského podle staršího originálu. Učitel národů, zobrazený ve celé postavě v prostředí své pracovny na něm vypadá velmi rozšafně, opravdově a bystře. Ano, je to jedna z jeho nejznámějších a také nejčastěji publikovaných podobizen. Komenský se o Hollarovi zmiňoval i ve své korespondenci. Psal o něm, že „žije jako exul v Anglii.“ Pokládal ho za příslušníka evangelické emigrace, i když Hollar exulant nebyl. „Hollar měl v Londýně málo styků, skrovný kruh přátel, zaměstnával se výhradně uměním. Už dávno překročil třicítku a shledával, že je na čase, aby přemýšlel o ženitbě. Nehledal dlouho – komorná hraběnky z Arundelu, Miss Mary Tracyová získala jeho srdce.“

O samotném Hollarovi jinak nemáme zrovna moc zpráv (snad nějaký ten autoportrét), takže svědectví od jeho přítele, yorkského virtuosa Francise Place, je docela cenné: „Jak dosvědčuje jeho dílo, byl Václav Hollar nejneúnavnějším člověkem mé doby. Měl vadu na jednom oku, bylo to na levém, a tak když psal, vždy si před ním držel ruku. Brýlí nikdy nepoužíval.“ A pak ještě jedna drobná poznámka: „Pan Hollar byl člověk velmi vášnivý, snadno podléhal dojetí. Často mi říkal, že je nesvůj, když nepracuje. Byl velmi střídmý, domnívám se, že ho nikdo v životě neviděl, že byl pil, ale jedl s velkou chutí.“

Mezitím se v Anglii děly věci. Mezitím v Anglii vypukla občanská válka. Mezitím v Anglii skončilo království a začala tam republika. Václav Hollar stál na královské straně, účastnil se přímo bojů. Nějakou dobu byl dokonce internován jako válečný zajatec. Když lord Arundel opustil Anglii, následoval ho i Václav Hollar. Přestěhoval se do Antverp, a tam byl zdejšími jezuity obrácen na katolickou víru. „Za pobytu v Antverpách zhotovil Hollar přes 350 desek. To znamená průměrně jednu týdně. Neobvyklým rysem jeho tvorby je počet sérií. S ženskými hlavami vytvořil 37 desek, 12 listů mělo za svůj námět motýly a brouky. Studií s kožešinovými rukávníky vyryl a vyleptal osm, několik desek věnoval lasturám a mušlím. Bylo to, jako by se překonával v důkazech zralého mistrovství. Pracoval pilně a bez oddechu a z jeho díly vycházela díla, která vzbuzovala u současníků podiv.“

Hollar se do Čech už nevrátil. Ale v nizozemských (dnes belgických) Antverpách také nezůstal... Vydal se zpátky do Anglie. Což neměl dělat. Hned po přistání v Doveru byl bez jakéhokoli vysvětlen zatčen, oddělen od svých blízkých a dopraven ozbrojenou stráží do vězení. Čekal ho proces. Jeho jméno bylo totiž zapsáno u anglických republikánských úřadů na černé listině mezi stíhanými přívrženci povaleného královského režimu. V té době se věšelo rychle, Hollarovi hrozilo to nejhorší. Naštěstí zakročily vlivné osobnosti, rovněž soudcové byli docela úplatní, takže se ho podařilo po mnohých dnech žalářování dostat na svobodu.

„Velký grafik Hollar už neměl žádné velkorysé zakázky. Musel rýt a leptat převážně podle cizích předloh, které si opatřil a dodat objednavatel. Jeho vlastní tvorba měla malou naději na uplatnění. Trh ovládali podnikatelé a umělec byl na nich závislý. Nikdo z nich si pohříchu nežádal jeho vlastní tvorbu, ale jenom zručnost řemesla, neboť tak objednávka přišla levněji, a o to šlo v první řadě.“ Vedlo se mu špatně, často neměl na zaplacení nájemného, upadl do dluhů. Byl vypovězen ze svého obydlí, čímž ztratil i svůj poslední domov, který po celý život hledal a toužil si ho vybudovat. Bludná pouť ze země do země se změnila v ponižující putování po špatných útulcích a hostincích, ve smutný život ze dne na den, bez jakéhokoli zakotvení a jistoty. Smutný konec...

To ještě nebyl konec. V květnu 1660 přistál u břehů Anglie Karel II. Dva roky poté, co zemřel lord-protektor Oliver Cromwell, se Anglie stala opět monarchií. Ve špalírech, vítajících mladého krále, stál i jeho učitel kreslení Václav Hollar. Jeho žák však měl jiné starosti. Nechal otevřít Cromwellův hrob a vyzvednout z něj tlející mrtvolu, pod šibenicí ji dal rozčtvrtit a hlavu narazit na vysokou tyč před Westminstrem.

Hollar se živil tím, oč byl nyní zájem – mapami. Vytvořil na padesát velkých map, a to nejenom Velké Británie, ale i Afriky, Číny, Uher, Polska, Dánska, Flander. Pak postihl Londýn mor, a hned po epidemii velký požár, ve kterém lehlo popelem 13 000 domů a 89 kostelů. Kdo teď mohl mít zájem o Hollarovy rytiny a lepty, o jeho umění a schopnosti, když nebylo kde bydlet a bylo zapotřebí postavit znovu celý Londýn?... Zúčastnil se ještě výpravy do Maroka, kde kreslil a kam vzal s sebou i svou mladou (druhou) ženu, která právě kojila. Po návratu se pustil do svého posledního díla – trojdílného plánu Londýna.

Když umíral, vtrhli do jeho příbytku věřitelé a soudní exekutoři, aby se včas odškodnili na jeho pozůstalosti. Před jeho očima byl vynesen nábytek, nářadí, vše, co zbylo z kreseb. Jenom na naléhavé prosby jeho ženy a několika přátel ho nechali ležet, aby mohl zemřít na svém lůžku. Stalo se tak 28. března roku 1677 ve zcela vyprázdněné světnici.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související