413. schůzka: Když na opravdivou přichází

„Úkol protestantů byl oproti záměrům Ferdinandovým jasný, povinností jejich bylo státi na ústavě a připoutati k ní krále. Vyzývavostí protivníků byla jim vytvořena znamenitá situace; avšak poškodili ji tím, že chopili se rychle ofenzívy. Jejich vražedným pokusem dostalo se slitování lidem, kteří zasluhovali toho nejméně. Přísnost naše k mužům, kteří náhle roznítili vzpouru, ta nás však nesmí zaváděti, abychom zapomínali na události předchozí. Zodpovědnost padá na obě strany.“ Toto vše poznamenává v „závěrku“ své knihy Konec samostatnosti české francouzský historik a znamenitý znalec českých dějin prof. Ernest Denis.

Píše se rok 1619., od metání z okna Pražského hradu uplynul už rok, během kterého sice proběhlo několik závažných událostí, ale vojenskou situaci to nijak neovlivnilo. Čeští direktoři měli finanční potíže, ale přesto se jim podařilo naverbovat další jednotky, a tak koncem května 1619. roku dosáhlo stavovské vojsko počtu čtrnácti tisíc pěších a pěti tisíc jízdních. Mezitím vytvořil hrabě Buquoy (Karel Bonaventura Buquoy de Longueval se k nám vydal z katolického španělského Nizozemí, dnešní Belgie) vojsko o díle dvacet tisíc mužů. Ve snaze zabránit postupu této armády do nitra Čech dali direktoři Mansfeldovi (Petr Arnošt Mansfeld byl zkušený válečník, kterého české stavy najaly, a on se brzy vyznamenal tím, že dobyl katolickou Plzeň), příkaz poslat část svých vojsk jako posilu do jižních Čech, kde válčil Hohenlohe (i toto jméno je užitečné si zapamatovat: Gottfried Friedrich hrabě Hohenlohe – rovněž profesionální válečník).

Všechno však dopadlo trošku jinak, než si to v Praze vláda naplánovala. V červnu, během přesunu, byl Mansfeld u Záblatí nedaleko Vodňan napaden Buquoyem. „Nepřítel přiblížil se s houfy svými, líčí situaci Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české, a okazoval se po dvaceti, třiceti i více rejtařích v jakémsi dolíku u rybníka, aby lid k bitvě spořádaný ze stanoviště jeho tam vyvábiti a v nepořádek uvésti mohl. Mansfeldští se ale nehýbali nikam ze šiku svého a dobrou hodinu se s buquovskými šermiclovali. Nepřítel pak už nechtěl čekati, nýbrž udeřil rychle s celou kavalerií – tisíce Uhrů šlo po dolejší straně vsi, jiné jízdy po druhé, kudy se k Tejnu chodí, a prostředkem 1000 kyrysarů valdštejnských.“ Někdejší český bratr Albrecht z Valdštejna vzápětí, co v květnu ukradl českým stavům v Olomouci jejich pokladnu, pilně již bojoval na straně císařské armády.

„A tu byl začátek ustupování před nepřítelem. Pěchota mansfeldská, omylem se domnívající, že jízda k ní přibližující se je protivníkova, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela nežli nepřítel, jakkoli oficírové ji z toho omylu vyváděti chtěli. Tehdy někteří k Hluboké, kterou před očima měli, jiní k Tejnu, ostatní pak k Písku vydali se utíkati. Kteří přijeli k Písku, protože v noci nechtěli nikoho pustiti do města, přebředli řeku a vandrovali přímo k Plzni, ba mnozí až do říše, zvláště pak němečtí rejtaři, kteří sice (co se loupení tklo) byli dost udatní a hrozní na sedláky, jako by čerta sežrati chtěli, ale když viděli. že jim na opravdivou přichází, kradli se hned z kvartýru pryč, dříve nežli pořádná bitva se začala.“ A – mezi námi – ono na opravdivou neboli tlusté do tenkých už teda ale opravdu šlo. Anebo začalo jít. Bitva u Záblatí byla jenom srážkou malých sil, ale její následky byly dalekosáhlé.

Císařští v čele s Buquoyem a Dampierrem ovládli jižní Čechy. Stavovský velitel Hohenlohe byl donucen ustoupit k Soběslavi, kde se spojil s Thurnovým vojskem a plukem Nizozemce Frencka. Mansfeld mezitím verboval a jeho nové čtyři praporce nahradily ztráty u Záblatí. „Když pak novina smutná přišla do měst pražských, někteří posměváčkové papeženští nemohli radosti té, kterou nad tou porážkou měli, zatajiti v sobě, anobrž dali se po straně slyšeli, že by snad bylo slušné a náležité, aby hrabě z Mansfeldu dal opět nové kázání a poděkování za to vítězství v plzeňském kostele učiniti. Ale on nic toho posměšku nevážil, nýbrž nařídil, aby bylo tam držáno kázání kající a lid napomenut ku pokání pravému.
Za tou mansfeldskou porážkou následovalo hned hrozné prácheňského a bechyňského kraje od té uherské sběře plundrování. Jen ze samého panství rožmberského a maloveckého na 3000 kusů dobytka do Budějovic v ty dny přihnáno. Zámku Hluboká, na nějž okolní obyvatelé a sousedé všecky své nejlepší věci pro bezpečnost sobě svezli, byl mocí vzat a mnoho kořisti na něm císařští nabrali, že měli tři dny co do Budějovic voziti. Po odjezdu armády české od Budějovic díl armády císařské do Rudolfštatu, kvartýru českého vojska, vpadli a nalezli tam znamenitou hojnost vína, piva, chleba i jiné potravy, kterou tam Čechové zanechali po sobě a pobrali to vše s sebou pryč. Ale co lidi zastihli v tom městě, ty všecky bez milosti postříleli a pošavlovali a mezi jinými i jednoho kazatele evangelického s manželkou a šesti dětmi rozsekali, městečko vypálili, děla tam nalezená do ohně vmetali. V něm mnoho kořisti bylo zmařeno, protože týž oheň velmi náhle se rozmohl a všecko všudy zachvátil. Vniveč všecko obráceno jest.“

Zprávy z české fronty byly opravdu veskrze chmurné. Hladoví a nezaplacení žoldnéři odmítali bojovat, ustupovali i pod mírným tlakem. Mansfeld a Hohenlohe za vzájemného obviňování vyklidili pozice až na čáru Třeboň – Tábor – Písek a dovolili oddílům protivníka výpady k Berounu, ke Karlštejnu, div ne před samotnou Prahu. Nesmyslně nechali nepřítele obsadit Hlubokou (ano, o tom už jsme slyšeli ze zprávy Pavla Skály ze Zhoře, jak ji císařští vybrali). Byla to katastrofa spíš finanční než vojenská. Šlechta z jižních Čech si totiž na Hluboké schovala drahocennosti v hodnotě asi třetiny milionu tolarů. Ta ohromná kořist padla protivníkovi přímo do rukou a to značně prohloubilo krizi v armádě. Oni žoldnéři najednou zjistili, že jejich chlebodárci ve skutečnosti nejsou na mizině. nýbrž že peněz mají jako šlupek, ovšemže tajných a poschovávaných, v žádném případě však nikoli na jejich výplaty. Vznikla paradoxní situace. Zatímco české povstání politicky spělo k vrcholu, vojensky upadalo. A to ještě ve Vídni zdaleka nevěděli všechno. Kdyby habsburským generálům bylo známo, jaká řevnivost panuje mezi vrchními veliteli stavovských vojsk, jak nebojeschopné jsou žoldnéřské pluky, určitě by v létě roku 1619 nečekali na příchod španělských posil a udeřili by bez nich. Česká armáda by se pravděpodobně nedokázala vzchopit k jakémukoli odporu. „Povstalecké direktorium tento zoufalý stav znalo. Řešilo ho tím, že z Falce povolalo do vrchního velení Kristiána z Anhaltu. Jenže pro zaneprázdnění převzal Anhalt funkci až na podzim 1619. A navíc to byl politik, civilista, který o válčení mnoho nevěděl. Armádě z krize nepomohl. Vlastně ji v tomto demoralizovaném stavu dovedl až na jatka Bílé hory.“

Z toho všeho je zřejmé, jak je důležité mít dobré válečné zpravodajství. Když nejsou k mání patřičné informace, ani ta největší síla není příliš platná... Bylo štěstí, že habsburská strana s generální ofenzívou nespěchala. Čekala, až bude úderná pěst pohromadě. Generál Buquoy zatím v poklidu dobýval jižní Čechy a z hradu Rožmberka si udělal dvou residenci. (Ferdinand II. mu pak z vděčnosti Rožmberk daroval a Buquoyové jej pak i s panstvím novohradským drželi až do roku 1945.) Diplomaté Habsburků navazovali v této době kontakty s dalšími perspektivními spojenci. Nejdůležitějším mezi nimi byl vůdce katolické Ligy, vévoda Maxmilián Bavorský. Takže na české povstalecké straně samé průšvihy... žádné světýlko... V té sérii trapných vojenských neúspěchů léta 1619. se stavovské vojsko domohlo jen malé náhrady. Kdypak? V srpnu. Kdepak? U Dolních Věstonic pod Pálavou. A copak se tam stalo? Když na Moravu vpadl z jihu Dampierre, aby zvrátil nově ustavené spojenectví Moravanů s Čechy, uštědřily mu moravské pluky v bitvě u Věstonic porážku.

„Dampierre dostal ku posile vojska svého loupežného jízdné i pěší od Buquoye a vtrhl s deseti tisíci lidí na Moravu na den svatého Jakuba z té strany Rakous, kde městečko a zámek Nové Hrady leží. Poplundroval v okolí dočista panství šestero, ba i mrtví z hrobek v kostelích vyvlečeni byli a prsty s prsteny jim zutínány, obyvatelé byli mordováni, ani malých dětí nikdo nešanoval, v hromadu za nohy svázané je věšeli a tak je nechávali zadusiti. Pak se dali k městu Znojmu, ale pominuli je s pokojem a obrátili vzteklost svou proti zámku a městečku Jaroslavicům a jiným okolním místům. Stavové Markrabství moravského, vidouce a slyšíce, jaké tyranství neslýchané ten lid císařský ve vlasti jejich provozuje, co mohli lidu sebrali a položili se s ním u Mikulova.“

Když přitáhl nepřítel, musel být Mikulov vyklizen, jenže ve stejné době se Moravští dozvěděli, že na židlochovickém zámku, patřícím Valdštejnům, se nacházejí zbraně pro jeden regiment. Právě ty si chtěl Dampierre vyzvednout. Nestihl to. Moravané byli rychlejší. „V tom čase se Dampierre od Mikulova hnul s úmyslem další díl země moravské stavům podobojí náležející poplenit, když zprávu dostal, že se proti němu vojsko moravské se čtyřmi tisíci lidu postavilo. Dne 5. srpna celá armáda královská v počtu téměř deseti tisíc mužů branných přetáhla přes roviny, pole a lada dunajovická a dostala se k městečku Věstonicům, tehdy i houfové moravští táhli tam nepříteli vstříc, a spatřivse se navzájem, z obojí strany usilovali druhého předstihnouti a jmenovaného městečka dříve se zmocniti. Bůh posilnil Moravany, že se do něho dostali, městecko lidem svým dobře osadili a zasadili v rozích střelbu. Nepřítel pokusil se skrze vinohrady až na Dívčí Hrady se dostati. Toto nejvyšší místo hájil Fridrich z Tiefenbachu, ale musel je opustit. Dampierre rozkázal zapáliti městečko Věstonice a přinutil Moravany ustoupiti přes most k Mušovu. Čtyřikrát na ně císařská jízda dorážela, ale pokaždé musila útok nakonec vzdát. Když Dampierre viděl, že čím více se bije, tím více svého lidu tratí, přesadil se s jízdou svou přes vodu a postavil se Moravským v širém poli. Rejtaři moravští, kteří měli dvanáct set osob, nebyli silnější, přesto rychle do jízdy Dampierrovy vrazili s takovou zmužilostí a smíchali se s ní tak hrubě, že za chvíli už svůj svého poznati nemohl pro veliký dým a prach. Když se obé rozehnalo, svedli vespolek přenáramně tuhou a dlouhou bitvu, která trvala celých sedm hodin, až neměli jedni ani druzí žádného prachu ani olova, samými toliko kordy a šavlemi se bíti a brániti musili. Tu teprve Dampierre s lidem svým ostatním, vida nezbytí, vydal se na plné a patrné utíkání přes řeku Dyji k Dunajovicům a Moravané ho dlouho střelbou provázeli. Že pak smrklo se již hrubě a mnozí z rejtarstva císařského nevěděli o brodu, tou příčinou se jich utopilo v řece nemálo. Po té krvavé lázni zůstalo po straně nepřátelské na place do tří tisíc jonáků.“

Mezitím se v Praze zasedalo. Zasedal tam generální sněm zemí Koruny české. Otázku další vlády Ferdinandovy zodpověděl jednoznačně: nároky Habsburka je třeba odmítnout. A posledního července roku 1619. zástupci stavovských obcí Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice přijali ve formě konfederace (tedy stavovského spolku) novou ústavu. Jak rozsáhlá byla ta ústava? Sto článků neboli artikulů. V nich se charakterizovaly a shrnovaly nové zásady uspořádání českého státu. Naše království bylo prohlášeno za volitelné, nikoli dědičné. V radě dalších ustanovení byla podstatně omezena královská moc a podřízena kontrole stavů. Král například neměl bez jejich souhlasu právo jmenovat nejvyšší úředníky zemské, řídit se radami cizinců, najímat vojsko, vést války, stavět pevnosti. Přitom porušení konfederačních článků králem dávalo stavům právo defense. Náboženské svobody měly být chráněny Majestátem, který zůstával v platnosti. Katolictví se ocitlo v jakémsi obráceném gardu oproti předchozímu stavu: stalo se náboženstvím trpěným. Diskriminace to byla především politická - katolíci nesměli podle ústavy zastávat nejvyšší zemské úřady. A co mezi jednotlivými zeměmi Koruny české... jaký byl naplánován vztah? Měl být rovnoprávný, žádná země neměla mít přednost před druhou. Zrodil se tak model stavovské konstituční monarchie (zatím spíš teoretický než praktický), ve kterém byla panstvo silnější než jeho panovník. Země Koruny české se měnily v federaci rovnoprávných zemí, přičemž spojeny byly toliko osobou vladaře. „S dosti velkou těžkostí byly pak se všemi zeměmi okolními sjednány artykule, co se volení krále tkne, aby k tomu měli moc defensorové Království českého jiné země do Prahy povolati a říditi to ze spolku, ale nikde jinde než na Hradě pražském. Dále aby měli Čechové moc i osobu jmenovati, která by se jim za krále hodila, a všelijaké příčiny a ctnosti její i bohatství, pro něž by byla hodna království, předestírati. A to aby byl hlas přední, druhý pak hlas Moravanů, třetí Slezáků, čtvrtý Lužičanů Hořejších, pátý Lužičanů Dolejších a šestý zase stavů Království českého. A tak aby Čechové měli hlasy dva, to jest navrhující a uzavírající. Potom doloženo bylo o Rakušanech obojích, že se to musí bedlivě povážiti, kterak a na jaký způsob konfederace s nimi měla by se zavříti, poněvadž oni nejsou země svobodné, než domu rakouského dědičné. Naposledy pak nařízeno po všech farách, aby hned zítřejšího dne církevní správcové k modlitbám lid obecný napomenuli, v čemž se všickni kněží a farářové v Praze evangeličtí zachovali poslušně, neb ráno ve středu 31. července dali ve všech kostelích na všecky zvony hlučně zvoniti a svolavše tím velké množství lidu do kostelů, tam kázání učinili a k modlení je napomenuli, aby Pána Boha prosili srdcem zkroušeným za šťastný prospěch a požehnání v takovém sjednocení vzácných zemí, aby to vše se vztahovalo ke cti a slávě jména nejsvětějšího, vzdělání církve Kristovy i obecného pokoje a k utišení vlasti naší milé i k ní přivtělených a nově s ní spolčených zemí okolních.“

Když pomineme vskutku nepatrný detail, že v konfederaci rovnocenných zemí měli Čechové dva hlasy, bylo to nové státní uspořádání docela přijatelné. Události se teď valily jako povodeň: za necelé tři týdny nato k české konfederaci přihlásili zástupci stavů Horních i Dolních Rakous. Pak už to netrvalo tři týdny, ale pouhé tři dny a Ferdinand II. byl prohlášen českým sněmem za sesazeného. Okamžitě následujícího dne se téhož „nevděku“ dočkal Habsburk i od stavů moravských, slezských a lužických. Psal se 26. srpen (ještě pořád neuplynul celý měsíc od vyhlášení konfederace), a po předchozích diplomatických jednáních v zákulisí, po manévrování, které se na nejrůznějších politických úrovních táhlo ve skutečnosti přes rok, přistoupil generální sněm k volbě muže, který měl nastoupit na uprázdněný český trůn. Byli již nějací kandidáti? Byli, a už nějakou dobu. Kolik? Tři.

První kandidatura: saská. Saský kurfiřt, vévoda Jan Jiří. Druhý kandidát: savojský. Vévoda Karel Emmanuel. A do třetice ještě nápadník českého trůnu. Ten byl z Falce. Falcký kurfiřt Fridrich. Zájem o českou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emmanuel, ale ten pro své katolické vyznání byl pro české protestantské stavy nepřijatelný. Část stavů – luteráni Šlik, Collona, Thurn, Kaplíř a ještě další by rádi viděli na českém trůně saského kurfiřta Jana Jiřího a jednali v tom směru i s jeho rádci. Ale Jan Jiří neměl v dané situaci o českou korunu zájem. Spojil se raději s Habsburky a získal v zástavě (později i definitivně) Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfiřt naopak zájem měl. Svým kalvínským vyznáním byl blízký jednotě bratrské a byl přijatelný i pro většinu ostatních protestantských stavů, které s jeho osobou spojovaly naděje na získání, četných, mocných a hlavně bohatých zahraničních spojenců. Falcký kurfiřt byl totiž vůdcem protestantské Unie, což byl spolek německých protestantských knížat, a byl příbuzným anglického a dánského krále a nizozemského místodržícího. Zvlášť velké naděje byly vkládány do pomoci Anglie, neboť Fridrichova manželka Alžběta Stuartovna byla dcerou anglického krále Jakuba I. A tak byl Fridrich Falcký v pondělí 26. srpna roku 1619. zvolen českým králem.