393. schůzka: Serenissimus, potentissimus, invictissimus

Všechny texty pod jeho portréty tvrdí, že byl serenissimus, potentissimus, invictissimus. Tyto superlativy přeloženy z jazyka latinského znamenají: Nejjasnější. Nejmocnější. Nejnepřemožitelnější. Na politika ve věku právě čtyřiapadesátiletém snad až příliš pevné sebevědomí. Nejhorší na tom všem je, že on sám tomu bezesporu věřil. 

Matyáš, z Boží milosti římský císař po všechny časy Augustus (Augustus byl čestný titul všech římských císařů), král německý, uherský, český, dalmátský, chorvatský, slovanský et cetera, arcivévoda rakouský, vévoda burgundský et cetera, hrabě tyrolský et cetera.

V pořadí 46. panovník na českém trůně se v životě řídil heslem: „Concordia lumine maior.“ Na první pohled sympatická myšlenka: Svornost je silnější než světlo. „Matyáš opustil Prahu roku 1612, aby se usadil natrvalo ve Vídni,“ dočítáme se v knize o Konci samostatnosti české z pera francouzského historika a odborníka na české dějiny prof. Ernesta Denise. „Čechové byli velice popuzeni přenesením archivů a úřadů do Vídně; neběželo o pouhé přesídlení knížecí, ale o faktickou změnu hlavního města. Nejvyšší kancléř, jenž musil vždy být králi nablízku, se usadil ve Vídni, a království České, které po více než čtvrt století bylo sídlem správy ústřední, stalo se již jen zemí poddanou, jejíž osudy závisely na ministrech cizích a jí nepříznivých.“

Roku 1613 se na jednom domě ve Štěpánské ulici, nacházejícím se na území Nového Města pražského, objevila podivuhodná malba. „Zobrazovala českého lva obklopeného osmi dívčími postavami. Dvě z panen držely nad hlavou královského zvířete svatováclavskou korunu, třetí se probírala jeho hřívou, čtvrtá česala jeho ocas, pátá mu hladila tlapu. Šestá dívka pak ukazovala lvu panovnické insignie žezlo, jablko a meč, sedmá mu pak držela před čenichem zrcadlo, ve kterém se král zvířat zálibně zhlížel. Nepostřehl proto, jak mu poslední z děvčat nenápadně obléká ohlávku. Na domě však nebyla jen malba, ale také nápis nápis: Snad že lev český má již uzdu a kšíry, tak více ne již jako svobodný, nýbrž dokonale nyní osedlaný a jíti musí, kam a jak veden bývá on, ztrativ svobodu svou, mocnost i sílu všecknu.“

Možná to všechno ani není pravda. Možná je to jenom půvabně vymyšleno. Leč reprezentace českých stavů si v okamžiku nástupu Matyáše Habsburského na trůn počínala přesně jako ten dotyčný malovaný lev... Matyáš přišel na svět v únoru – bylo to na Matěje, proto taky dostal jméno Matyáš - a to ve Vídni, a to v roce 1557. Měl pořadové číslo „třetí“, což znamená, že před ním se už narodili dva synci, z nichž prvorozený – Rudolf – měl zajištěno následnictví. Zatímco jeho oba starší bratři odjeli do Španěl na vychování, zůstal Matyáš doma. Dvůr jeho tatínka Maxmiliána byl kultivovaný a tolerantní, a to mělo na to princátko bezesporu dobrý vliv. Dobové prameny tvrdí, že v mládí působil Matyáš mnohem příznivějším dojmem než uzavřený a povýšený Rudolf. Ve srovnání s korunním princem, projevoval arcivévoda živý zájem o státnické otázky a měl prý i diplomatický talent. To mu bylo jenom ku prospěchu. Vlastně ne – to mu bylo jenom na škodu. V jeho postavení. Jako třetího z císařových synů ho čekala buďto církevní sinekura, nebo doživotní existence na apanáži, tedy pokud by se snad náhodou nerozhodl pro vojenskou dráhu. Matyáš si nezvolil ani jednu z nich. On toužil po vládě. Marná touha – není-li k dispozici nějaká vhodná země, které by se dalo vládnout. Matyáš se aspoň pokusil. Pokusil se domluvit s Nizozemci, že by jak měli zůstat pod nadvládou španělských Habsburků. Jenomže těm se moc nechtělo. Vůbec se jim nechtělo, zejména těm ze severu, kteří byli kalvínské víry. Věci došly tak daleko, že v Nizozemí vypuklo povstání proti španělskému panství, místodržící Habsburků Don Juan d'Austria byl zbaven úřadu a faktické vlády nad Holandskem se ujal Vilém Oranžský.

Dramatický historický příběh, ale – co má společného s českými dějinami? Zasáhl do něj budoucí český král. Matyáš. Osobně. Provedl to dobrodružně. Ta scéna vypadala jako ze špatného historického románu. „V noci ze 3. na 4. října roku 1577 uprchl Matyáš ze společné ložnice habsburských princů na vídeňském hradě.“ Nikdo ze spoluspáčů si ničeho nevšiml. Chrněli jako dudci. Teda až na bratra Maxmiliána. Ten byl zasvěcen. „Na půdu spojených nizozemských provincií vstoupil dvacetiletý arcivévoda Matyáš jako jejich generální místodržitel.“ Přišel, viděl – a zkrachoval. Do Holandska vpadli Španělé a udělali si tam pořádek podle svého, zatímco Matyáš trčel v Antverpách, odkud se nemohl hnout, protože dlužil, na koho se jenom podíval a jeho věřitelé ho nechtěli pustit. Nakonec se za něj musel zaručit císařský bratr Rudolf, a Matyáš se odplížil do Rakouska jako politický bankrotář.

„Vzpomínka na velice nešťastný pořádek Matyášovy politické kariéry mu uzavírala cestu k dalšímu uplatnění. Matyáš neuspěl, když chtěl získat biskupský stolec v Münsteru, v Lutychu a ni ve Špýru, marně se zapojil do námluv o polskou korunu, stejně marně posléze usiloval o místodržitelství ve Štýrsku anebo aspoň v některé ze zemí pod vládou císařského bratra.“ Pořád nic. Ani taková droboučká, malinkatá funkce? Takový post. Postíček. Leč dlouho nic. Nakonec ho přece jenom Rudolf pověřil správou Rakous. Matyáš se okamžitě odstěhoval do Vídně, vybudoval si tam okázalý dvůr a jal se vládnout. Země stála ale ve válce s Turky, a přední starosti všech zemských správců bylo zajistit dostatek prostředků na armádu. Nový rakouský místodržící se snažil seč mohl. Logickým výsledkem bylo iniciativy bylo rozsáhlé selské povstání v Horních Rakousích. Matyáš je potlačil způsobem, který se stal bestiálním i otrlým současníkům. Ve Vídni však vystupoval jako skutečný vládce. Ve Vídni Matyáš trénoval. Trénoval si tam moc.

„Věděl, jak zdůrazňovat svou důstojnost a uměl dobře vycházet s lidmi. Avšak za hrdou fasádou se toho skrývalo jen málo. Matyáš podepsal vše, co mu jeho rádci předložili. Samostatně arcivévoda politiku nijak neovlivňoval. Dával přednost hudbě a šprýmům svého dvorního šaška,“ napsal o Matyášovi rakouský historik Volker Press.

Ten šašek na vídeňském dvoře skutečně existoval, jmenoval se Nelli a hrál důležitou roli. Mnohem závažnější byla však úloha Melchiora Klesla, který měl do šaška daleko. Jeho tatík byl sice pekařem, luteránského vyznání, ale synek se stal postupně proboštem, kancléřem university, dvorním kazatelem, vídeňským biskupem, Matyášovým kancléřem. Oproti svému staršímu bratrovi Rudolfovi měl Matyáš dvě výhody. Rád se ukazoval na veřejnosti a ochotně připojoval svůj podpis pod cokoli. Běh státních záležitostí nechával úplně na bedrech biskupa Klesla. Pozor, už nikoli, ale kardinála a kromě toho předsedu dvorské tajné rady.

Mezitím – jak už dobře víme – se bojovalo s Turky a Matyáš zápasil nejenom proti nim, leč také o uherský trůn, a zápasil úspěšně, neboť ho nakonec v Prešpurku slavnostně korunovali, a když už měl tu svatoštěpánskou korunu na hlavě, tak dostal chuť na Moravu, a když i tu spolkl, umínil si, že dostane i Čechy, no, ale to mu nevyšlo. Zatím. Zatím si musel počkat až do dubna 1611, kdy ho čeští stavové napůl zvolili, napůl uznali českým králem, a v červnu následujícího roku spočinula na jeho již poněkud prošedivělých pětapadesátiletých skráních koruna Svaté říše římské. Konečně! Moment. A co manželka?

„Novopečený císař sdílel se svými bratry silný odpor k manželským svazkům.“ Pozoruhodná nechuť. „Oženil se teprve roku 1611“ – tak to měl chlapec už na čase, ve čtyřiapadesáti – „a jeho chotí se stala šestadvacetiletá Anna Tyrolská, dcera arcivévody tyrolského.“

Jelikož Habsburkové měli zvláštní zálibu v pokrevních svazcích, tuším, že si Matyáš vzal příbuznou... Anička byla sestřenka. Svazek to byl šťastný, leč bezdětný. „Matyáš se totiž přes upřímnou snahu nezmohl ani na nelegitimní potomky.“ A snažil se opravdu upřímně, seč mu to šlo. „Legenda říkala, že prý v jakémsi vzdáleném klášteře dnem i nocí hoří svíčka, a dokud nezhasne, nesplní Matyáš své dynastické povinnosti.“ A nemohl mu ji někdo sfouknout, když chtěl chudák plodit? Bavorský kurfiřt Vilém se o dotyčný klášter vážně zajímal a za dílčí informace byl ochoten obětovat slušný obnos. Svíce však planula dál. Původně pohledná císařovna tloustla jen následkem záliby v hostinách, její údajné těhotenství v roce 1615 se ukázalo jako pouhá iluze.

Císařův pokročilý věk a postupující pakostnice neskýtaly zrovna různé vyhlídky na budoucnost rakouského domu. Lze si představit, že s pakostnicí se obcuje opravdu problematicky. A čím se tedy zabývala císařovna? Kromě již zmíněných vydatných hostin? Neměla nějaké politické ambice? Většinu života zasvětila náboženským obřadům – zejména si oblíbila kapucíny. V pokladnici vídeňského hradu dodnes ukazují apartní stříbrné důtky, jimiž se císařovna bičovala při pokání. Takže kýžené nástupnictví mohl zajistit pouze Matyášův bratranec Ferdinand, který na rozdíl od Maxmiliánových synů neměl o manželské děti nouzi.

„Vztahy mezi Matyášem a českými stavy rychle vystydly. A nejenom to – v každém dalším kole zápasu Češi znovu a znovu ustupovali, protože nebyli schopni jednat dostatečně jednotně a směle. Vyložené protihabsburské křídlo bylo početně slabé. Muselo postupovat tajně skoro spiklenecky. Kdyby předčasně odhalilo pravé záměry, všem zasvěceným hrozily nejtěžší důsledky obvinění z velezrady.“

S kým se našinci chtěli spiknout? Kupříkladu s Uhry, jenže smůla. Na generální sněm stavů v létě 1615 se nedostavili. Dalšími možnými spojenci byli Rakušané. Naši sousedé byli tenkrát horlivými podporovateli česko-rakousko-uherské konfederace - jakési federace šlechtických republik bez Habsburků. To ale vůbec nebyl špatný nápad... Naši politici se nedokázali shodnout, takže se nepodařilo prosadit žádný podstatný požadavek. Z důvodů naprosto nepochopitelných povolili naši stavové Matyášovi berně na pět let po osmi stech tisících zlatých ročně. De facto tím odevzdali svou nejúčinnější politickou zbraň. A ještě přidali, co předtím na odmítli – zavázali se k účasti na splácení fantastického dluhu Habsburků ve výši takřka tři milionů tolarů.

Závěr Matyášova panování působí jako bizarní varianta pádu Rudolfa II. Nástupnickou otázku vyřešila včasná korunovace Ferdinanda Štýrského v Praze (to bylo roku 1617), a poté i v Prešpurku (o rok později). Češi se nedokázali sjednotit proti, a s novým králem souhlasili. Takže Ferdinand byl přijat na český trůn v souladu se zákony země – to se nedalo popřít. Nový panovník se přitom netajil s výhradami k tápavé politice svého císařského bratrance a Matyáš zase naopak krále vcelku upřímně nesnášel. Oni měli Habsburkové měli mezi sebou odjakživa hezké vztahy. Česká opozice přitom dlouho kalkulovala s možností legálního odstranění Habsburků svobodnou volbou po Matyášově smrti. Vázala svoje naděje na fakt, že rakouská větev dynastie nedisponovala žádným dědicem. To je pravda – stárnoucí a poněkud již sešlý Matyáš stejně jako jeho dva zbylí bratři Albrecht a Maxmilián byli bezdětní. V roli myslitelného dědice trůnu mohl vystupovat buď některý člen španělské větve. Anebo to mohli být štýrští Habsburci: především bratr ponuře proslulého Leopolda Pasovského Ferdinand. „Proti oběma alternativám se možná dalo leccos podniknout – ovšem teprve v okamžiku, kdy by byl český trůn zcela uprázdněn.“

Jenomže – jak už víme – v roce 1617 představil Matyáš českým stavům jako jediného uchazeče a dědice trůnu – Ferdinanda Štýrského. Tento bigotní katolík si už předtím získal pověst náramného bijce štýrských evangelíků. Nabídnout Čechům výběr „jednoho z kandidátů“ – to byla provokace, a taky hodně špatné znamení pro budoucnost. Navíc Habsburkům šlo ještě o to, aby Ferdinand nebyl zvolen, nýbrž přijat. Jaký je mezi tím rozdíl? Veliký. Ten manévr tiše znamenal: zásada o volitelnosti české koruny už neplatí, český trůn se v dynastii dědí. V habsburské dynastii. Samozřejmě. Je tu snad nějaká jiná? „Všichni předáci českých stavů obdrželi obsílky do královské kanceláře a tam byli jeden po druhém tvrdě zpracováváni. Mnohé to zlomilo. I statečný Jáchym Ondřej Šlik selhal a vlastně proti své vůli dal nakonec hlas Ferdinandovi. Vůči ostatním řadovým členům sněmu Matyáš použil lstivé procedurální novoty, zatímco jindy se stavovské kurie radily odděleně a pak oznámily své společné stanovisko, tentokrát se musel každý účastník jednání veřejně vyslovit sám za sebe.“

Taková psychologická válka a důkladná masáž musela přinést své ovoce... Taky že přinesla. Kdokoli mínil vyjádřit nesouhlas, ocital se v izolaci, v konfliktu s vládní mocí, a věděl předem, že ho za to stihne trest. Což unese jenom málokdo, a příklady nemusíme volit až ze 17. století. Našla se ale přece jenom hrstka statečných. V jejím čele stál Jindřich Matyáš Turn. Svůj vzdor zaplatili vzápětí vyhozením z míst – Thurn byl kupříkladu zbaven výnosného místa karlštejnského purkrabího. O královské korunovační klenoty uložené na hradě se propříště staral místodržící Martinic. O své funkce přišli okamžitě i novoměstský purkmistr Valentin Kochan, žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek, slezský odpůrce Habsburků Jan Krnovský byl připraven o svá zboží Bohumín a Bytom. Thurn, Colonna z Felsu, Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic a další byli brzy po sněmu povoláni do dvorské kanceláře, kde jim místodržící vyhrožovali dokonce hrdelními tresty. Došlo i na odměny kolaborantů. Ferdinand rozdal svým stoupencům celou svou korunovační daň. Daň, kterou platili i evangelíci. Naše království se ocitlo na křižovatce, na které se čeští stavové nakonec definitivně rozešli s vídeňským dvorem, s jeho pražskými katolickými činiteli, ale hlavně s vlastními iluzemi o možnosti konstruktivní spolupráce s Habsburky.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.