388. schůzka: Matyáš na českém trůně

Den útoku Pasovských končil na obou březích Vltavy v nepřehledných zmatcích, ale pražská města byla už rozdělena bojovou linií na řece na dva nepřátelské tábory a dělící čára mezi nimi se zdála být nepřekročitelná. Arcikníže a biskup Leopold Pasovský pro sebe zabral nový, přepychový palác bankéře Henckla na tržišti, ale více než kořistí se prvého dne opájel pocitem velkého vítězství. Projížděl na koni v doprovodu svých plukovníků malostranskými ulicemi, nechal si provolávat od vojáků, nasycených tučnou kořistí, slávu jako úspěšný vojevůdce a dodával si důležitosti bombastickými a neprozřetelnými výroky. Ve skutečnosti zůstával Leopold stejně naivní, jako byl na začátku své cesty za politickou kariérou, a vůbec nepochopil, že všechna jeho sláva může mít jepičí trvání. Opojen novým sebevědomím vypravil se i za císařem, aby mu podal zprávu o dosaženém vítězství a navrhl mu další postup proti Pražanům, českým stavům a samozřejmě i proti Matyášovi.

Jestlipak tato radostná informace dostala císaře z věčné zasmušilosti a deprese? No jakpak by ne. Rudolf vyslechl Leopoldovu zprávu o dobytí Malé Strany s velkým uspokojením. Vzápětí projevil dokonce nezvyklé, až hysterické veselí, jako by se probudil z tíživého snu do radostné skutečnosti. Od okamžiku, kde se objevili Pasovští před Prahou a informátoři mu posílali zprávy o jejich přípravách k útoku na město, žil Rudolf II. ve svých komnatách v hrozném strachu z neúspěchu a z jeho důsledků. Věděl velmi dobře, že na Leopoldovu kartu vsadil všechno, a že by prohra znamenala konec jeho vladařské vlády. V těch dnech skoro vůbec nespal a svým chováním mátl nejbližší okolí i nezaujaté pozorovatele, pokud se k nějakým důvěrným zprávám o císaři vůbec dostali. Oč větší byl předtím jeho strach, o to oddaněji byl nyní ochoten poddávat se novým iluzím o vítězství. Císař nebyl v pořádku? Fyzicky ani psychicky. Bylo to nápadné na první pohled. Rudolf se měnil přímo před očima v lidskou trosku, neschopnou zaujmout závazné stanovisko ani k těm nejjednodušším vladařským problémům.

„Bezprostředně po obsazení Malé Strany Pasovskými vzal arcikníže Leopold otěže císařské politiky autoritativně do svých rukou,“ zjišťujeme v knize historika doktora Josefa Janáčka o císaři Rudolfovi II. „I když nadbytkem politického důvtipu zrovna neoplýval, v tomto případě správně pochopil, že úspěch jeho komplotu zůstává zatím neúplný a že si musí s dalšími akcemi pospíšit, aby mohl překvapení, jakým bylo pro všechny protivníky opanování Malé Strany zúročit v konkrétních politických ziscích. Na první místo přitom kladl starost o armádu, s níž spojoval úspěch svého spiknutí naprosto nerozlučně. Problémy s prořídlými řadami Pasovských a s nevyjasněným postavením jejich sboru z hlediska českých zemských zákonů chtěl vyřešit tím, že své vojáky organizačně spojí s pluky stavovských žoldnéřů, které uvízly na Hradě a na Hradčanech. Všichni tito vojáci měli nyní společně složit novou přísahu císaři Rudolfovi a podřídit se Leopoldu Pasovskému jako císařovu vrchnímu veliteli. Tím se měl smazat hlavní vnější rozdíl mezi oběma vojsky, a ta by splynula v jedinou císařskou armádu. Arcikníže Leopold by měl rázem k dispozici dvojnásobek vycvičených žoldnéřů, k nimž mohl obratem verbovat další, a Pasovští by se mohli snadno zbavit hanlivé pověsti nežádoucích vetřelců v království, protože by se oficiálně stali složkou řádného císařského vojska.“

Vymyšleno to neměl Leopold nejhůř, jenže ono to mělo zásadní zádrhel. Peníze, pochopitelně. Ve své prostoduchosti si vůbec nepřipouštěl starost o to, kdo ponese náklady. Však ono to nějak dopadne. říkal si nejspíš Leopold. Ta společná přísaha však skutečně proběhla. Stalo se tak na rejdišti v severním předpolí Hradu. Všichni se seřadili do obrovského kruhu, složili přísahu, a císař hned na to vyzval Staroměstské a Novoměstské, aby otevřeli bránu jeho vojákům. Což Pražany to ani nenapadlo. Kdyby to udělali, ocitl se by Leopold rázem nečekaně blízko úspěchu, a my měli postaráno o krále s jeho, tedy Leopoldovým jménem o pár desítek let dřív, než se na našem trůně první nositel tohoto jména vskutku objevil.

„Rudolfovu ultimativnímu požadavku se Pražané vzepřeli. O vpuštění císařských vojáků nechtěli ani slyšet. V odporu je utvrzovaly především zvěsti o řádění Pasovských na Malé Straně, kterému by nejspíš taky neunikli, v každém případě byl však jejich nesouhlas s okupací pražských měst tak pevný a zásadní, že bezprostředně ovlivnil další růst nespokojenosti s Leopoldem i s Rudolfem. Konečný účinek naléhání na Pražany, aby kapitulovali, byl právě opačný.“

Společná přísaha císařských a pasovských pluků byla ve skutečnosti posledním Leopoldovým politickým úspěchem. Však ji taky arcikníže jaksepatří hlučnou hostinou na Malé Straně oslavil. Na Starém a Novém Městě pražském si toho nevšímali. Oni nejenže nebrali na vědomí vytvoření spojeného císařského vojska, ale cílevědomě budovali ve svých městech centrum dalšího boje. Oddíly měšťanské milice stály neustále v pohotovosti a střežily most, a také novoměstské hradby a brány i vltavské břehy, a zástupy chasy se neustále rozrůstaly. Těm chasníkům se začalo říkat „čtveráci“ – asi to souviselo s jejich sebevědomým tvrzením, že jsou příslušníky „čtvrtého stavu“. Kromě toho se do města hrnuli i nezaměstnaní žoldnéři, kteří hledali s neomylným instinktem dobře placenou práci. Vojenská síla stavů hodinu od hodiny rostla, a dobytí měst na pravém vltavském břehu se stalo pro Pasovské neuskutečnitelným snem.

„Na Staroměstské radnici zasedali předáci stavovské opozice. Odtud volali o pomoc po celé zemi i do ostatních zemí monarchie a tady si také na samém konci února zvolili sbor třiceti direktorů – po deseti osobách z každého stavu.“ A co ten čtvrtý stav. čtveráci? Ten zatím existoval jenom v selských hlavách. Nikdo kromě nich ho nebral na vědomí. „Direktoři měli spravovat zemské a stavovské záležitosti, jako by nastalo bezvládí a kromě panovníka ztratili moc i všichni jeho úředníci. Zejména měšťanským politikům stoupla odvaha nebývalým způsobem. Císařského herolda, doprovázeného čtyřmi trubači, odmítli vpustit do města, a bez ohledu na to, že se tím dopouštějí urážky císařovy důstojnosti, ho nechali stát na mostě před spuštěnou mříží. Hned nato vyprovodili z města vznešenou císařskou delegaci způsobem, že se to podobalo ze všeho nejvíc výzvě k boji.“

Leopold Pasovský se svými generály chtěl Prahu potrestat ostřelováním z děl, a byli by svůj záměr taky uskutečnili, ale císař nakonec s rozkazem k bombardování Prahy zaváhal. S odstupem času o tom zanechal svědectví historik Pavel Skála ze Zhoře: „Císař nechtěl jim k tomu žádnou měrou povoliti, nýbrž skrze velikou chvíli hleděl dolů na Prahu a některá lítostivá slova promluvil k ní.“ Tak vida, jaký byl Rudolf citlivka. Nejspíš skutečně byl, ale kromě toho značnou roli hrálo nebezpečí, že ostřelováním města vypuknou lidové nepokoje, dokonce se hovořilo o adresných pohrůžkách městské chasy: „Jestliže jeden člověk z těch kusů zabit bude, netoliko ostatní kláštery nedoplundrované poboříme a se zemí srovnáme, ale také i všechny papežence v pražským městech potlučeme.“ A kromě toho byl Rudolf znepokojen možností, že se střílet bude nejenom od Hradu na Prahu, nýbrž že koule může letět i opačným směrem. A Rudolf špatně snášel hluk z dělostřelby. „Za necelý týden od obsazení Malé Strany se celá Leopoldova strategická koncepce rozpadla a arcikníže ztratil všechnu politickou autoritu stejně rychle, jako si ji předtím přisvojil.“

Čím to je, že četní politikové u nás ztrácejí poměrně snadno a dost rychle svou prestiž? Následující dny plynuly za přestřelek mezi oběma vltavskými břehy a za drobných potyček v pražském okolí. Hlavně se však horečně jednalo. Ozval se Matyáš. Copak vzkazoval? Že přitáhne stavům na pomoc proti Pasovským. Tak to musel mít Rudolf špatné spaní... Velice. Dokonce pomýšlel na to, že uteče. Kam? No... to je to. On vlastně neměl kam. Navíc obě dvě dosavadní spřízněné duše – Rudolf a jeho mladý bratranec Leopold – se začaly obviňovat. Rudolf Leopolda, že ho svou nerozvážností přivedl na pokraj zkáza; Leopold Rudolfa, že nerozhodností a lakotným lpěním na penězích zbrzdil slibný rozvoj vojenských akcí, na kterých závisel osud celého spiknutí. Císař nakonec pochopil, že celý problém představuje vyplacení zadrženého žoldu, a tak vydal bez jakékoli porady s Leopoldem rozkaz, aby se začalo s likvidací pohledávek vojáků. A kdo to měl platit? To nevěděl nikdo. No, nakonec se uvolil císař. S těžkým, ale opravdu těžkým srdcem dal vyplatit 50 000 zlatých, což samozřejmě nestačilo, ale císař slíbil, že se tak stane v Budějovicích. V Budějovicích byla nějaká banka? Budějovice byly hlavně daleko od Prahy, a ono v té Praze začínalo být už poněkud dusno, přibývalo projevů otevřeného nepřátelství, a od východu se hrnula spojená rakousko-moravská Matyášova armáda.

A tak se raději jedné březnové noci pasovská armáda vytratila tak nenápadně, že se Pražané dozvěděli o jejich odchodu teprve ráno. „Jakmile se po Praze roznesla zpráva, že Pasovští opustili město, zaplavily Malou Stranu neuspořádané zástupy čtveráků. V pomstychtivém nadšení pátraly dům od domu po zapomenutých vojácích a hlavně po zbytcích jejich kořisti a nemilosrdně povraždily dvě nebo tři desítky dopadených žoldnéřů, kteří pro nemoc nebo v opilství zmeškali odchod svého sboru.“

Když se čtveráci uklidnili, napochodovali na Hradčanské náměstí setniny pěchoty českých stavů pod velením Jindřicha Matyáše Thurna a dva moravské pluky. Hejtman Pražského hrad byl vyzván, aby otevřel bránu. Bez císařova souhlas však nikoho dovnitř pustil nechtěl. Rudolf II. reagoval na tuto zápletku nesmyslným hysterickým výbuchem a dlouho nebyl k utišení. Obviňoval přítomné ministry a zemské úředníky, že ho zradili a nyní ho chtějí vydat nepřátelům, a sám sobě vyčítal, že neodešel z Prahy současně s Pasovskými, ačkoli předtím o tom neuvažoval a Pasovských se veřejně zříkal. Když si vylil na nejbližším okolí první hněv, dal přece jen souhlas k otevření hradní brány i k tomu, aby část nové hradní posádky tvořili žoldnéři moravských stavů.

No hlavně že Praha měla to nejhorší za sebou... Praha ano, ale Čechy zdaleka ne. Po měsíci nechali za sebou vetřelci vydrancovanou půlku hlavního města na levém břehu Vltavy a ustupovali stejnou cestou, po které přišli - na jih. A přes Budějovice zpátky do Rakous a podél Dunaje do Bavor... Tak rychle to nešlo. Nedostali totiž daňky. Ano. Matně si vzpomínám, že nešlo o zvěřinu. Ne, šlo o „abdaňkování“, prostě o vyplacení zadržovaného žoldu. A tak se na tři měsíce pěkně usadili v jihočeském dominiu posledního Rožmberka, pana Petra Voka. Proč zrovna tam? Protože to byl po Rudolfovi druhý nejbohatší člověk v království. Obyvatelstvo si to pochopitelně nedalo líbit, vznikaly ozbrojené lidové houfy a ty po partyzánském způsobu útočily na každého, kdo vzbudil podezření, že s Pasovskými třeba jenom sympatizuje.

Stačilo, když někdo nedovedl česky, a už si nemohl být jist svým životem. „Drobné či větší bitvy s Pasovskými se odehrály pod Žebrákem, u Příbramě i jinde. Dobře opevněný Tábor se vetřelcům vzdal na milost a nemilost – žoldnéři pobrali ve městě dobytek i obilí a vynutili si výpalné 36 000 tolarů. Hůře dopadli před Soběslaví a Třeboní. Rožmberský vladař Petr Vok byl mezi českými šlechtici takřka jediný, který stavy před nebezpečím cizáckého vpádu varovat a sám se na eventualitu agrese připravoval. Když Pasovští začali řádit na jeho panství, dokázal proti nim postavit nejméně 2000 mužů ve zbrani a silnou artilerii. Na rozdrcení cizí armády to nestačilo, na úspěšnou obranu však ano.“

Vokovi se podařilo zadržet Pasovské před Soběslaví, především ale u Třeboně. Tam, v blízkosti rybníka Rožmberka, utrpěli Pasovští vůbec nejtěžší porážku. Fáma tvrdila, že žoldnéři se chystají protrhnout rybniční hráze – to vzbudilo paniku hlavně v Praze, protože jí hrozila povodeň. Nic takového se nestalo. Hráze byly nad síly německých raubířů? Nebyl čas to zjistit. Rožmberské dělostřelectvo z dokonale maskovaných postavení útok Pasovských doslova rozstřílelo a o zbytek rozprášených oddílů se postarali rybníkáři. Pasovští ztratili před Třeboní na 1400 mužů. Petr Vok neměl žádnou armádu, zato Praha ji měla. Ano, přece k ní odrazil Matyáš... a s ním 10 000 vojáků. Kdyby tato vojenská síla vyrazila na pomoc jižním Čechám, neměl nepřítel naději. Petr Vok k tomu svými listy naléhavě vyzýval, no a co? Dostal odpověď? Ale ano. Stavové mu vyřizovali, aby „postupoval zásadově“, aby byl „nesmiřitelný k nepříteli“, vojenskou pomoc však neposlali. Jenom tlachy. Jako by se jich, co se dělo na jihu země, netýkalo. Prostě pražská arogance. „Obyčejní Jihočeši, kteří pobíjeli vetřelce na každém kroku, projevili víc statečnosti a politické prozíravosti než ti, na kterých ležela odpovědnost. Pobyt Pasovských, znamenající další devastaci jihu země, se protáhl až do července 1611. roku. Vzhledem k tomu, že velitelé interventů znovu a znovu ospravedlňovali přítomnost svých pluků čekáním na vyplacení zadržovaného služného, pověřil Matyáš Petra Voka nevděčnou úlohou královského komisaře, který měl přivést záležitost k rozumnému kompromisu. A odvinula se snad nejtrapnější fáze celé té podivné intervence. Neboť Pasovští dávali najevo ochotu ihned opustit zemi, budou-li jejich nároky uspokojeny, jenomže k placení se nikdo neměl. Rudolf, který si žoldnéře do Čech pozval, takže náklady měly jít na jeho vrub, předstíral dokonalou chudobu. Ani Matyáš neměl na hotovosti víc než pouhý díl požadované částky. A čeští stavové? Když došlo na placení, každý měl najednou prázdnou kapsu.“

Skutečně čestně a vlastenecky se tehdy chovali prostí lidé, a z mužů reprezentujících moc jenom málokdo - vlastně jenom Petr Vok z Rožmberka. Vzal na sebe nejprve břímě rozhodného obránce a bojovníka s vetřelci, poté se ujal role smírčího prostředníka, a nakonec dojednal podmínky odchodu pasovského vojska. Bylo dohodnuto jeho „abdaňkování“ částkou 173 000 zlatých. Praha souhlasila. Královská komise slíbila, že dá peníze rychle dohromady. Jenže nedala. Císař Rudolf, pan Lobkovic, pan Slavata, pan Martinic a jiní, vesměs lidé, kteří ve vpádu Pasovských měli prsty, byli jako naschvál insolventní. A Matyáš? Nemohl. Totiž nechtěl pomoci... víc než čistě zdvořilostním příspěvkem. Tak co teď? Byl tu český pán Petr Vok. On jediný osvědčil velkorysost v českých poměrech skoro neskutečnou. Sáhl do tajného rožmberského pokladu, aby na věčnou oplátku vládě půjčil, co chybělo – 100 000 zlatých. Problém byl v tom, že je nemohl vysázet na stůl, hotově, v minci. A tak z Třeboně na Prahu vyrazilo pod ozbrojeným doprovodem šestnáct vozů plných stříbra. Ale ani v hlavním městě se nepodařilo poklad rozměnit na raženou minci. Valnou část kovu musela směnit za hotové Kutná Hora. „9. července 1611. roku začaly z Čech odcházet první vyplacené pasovské jednotky. Do měsíce zemi opustily jejich poslední oddíly.“

Mezitím se Matyáš dostal do Prahy. On tam byl už koncem března. Před Horskou branou nasedl sám na koně a zbytek cesty až na Staroměstské náměstí urazil v sedle za neutuchajících ovací Pražanů. Neubytoval se na Hradě, zůstal na Starém Městě, v domě U Tří konví v dnešní Melantrichově ulici. Jenom velice neochotně, a pouze na základě stavovského nátlaku půjčil císař svému mladšímu bratrovi nějaké koberce a čalouny, aby si svoje obydlí vyzdobil, ale jinak se ten starý dobrý pán, takže ten starý dobrý pán se nesnažil skrývat, že považuje Matyášovu přítomnost v Praze za těžkou křivdu a nespravedlnost. Pochopil ale, že všichni do jednoho očekávají, že abdikace proběhne bez skandálu a bez dalšího znevažování habsburské a katolické politiky.

Stavové se nejprve sešli na Staroměstské radnici a důkladně si prohlédli Starou sněmovnu, jakož i místnost pod ní, aby se ujistili, že jejich bezpečnost není ohrožena. Ve skutečnosti neměl Rudolf na žádné úklady ani pomyšlení, a tak když byla přečtena klíčová formulace, že „při tomto sněmu za krále českého arcikníže Matyáš, až dosud čekanec českého trůnu, má být podle starobylého způsobu vyhlášen a korunován,“ nikdo nic nenamítal. Rudolf se sice pokusil odstoupení protahovat aspoň o několik týdnů, i tato nicotná vyhlídka mu stála zato, aby mohl Matyášův triumf přibrzdit. Jenomže: všeho do času. Den před stanoveným termínem Matyášovy korunovace se Rudolf rozhodl ustoupit a přijmout nabízené podmínky svého odchodu do ústraní. A nebyla to podmínky nevýhodné: Matyáš mu přenechával k užívání celou rezidenci na Pražském hradě. Dále přebíral náklady na vydržování pražského dvora. K doživotnímu užívání mu nechal čtyř výnosná panství v Polabí: Brandýs, Lysou, Přerov a Pardubice, a ještě mu vykázal roční příjem 100 000 tolarů, který slíbil ještě zvýšit a také chtěl převzít splácení Rudolfových dluhů.

Sám za to všechno žádal Rudolfa jen o slib, že navrhne kurfiřtům v říši, aby podporovali Matyášovu volbu římským císařem. Nikdo nepochyboval, že se Matyáš zachoval k bratrovi velkoryse a že mu dopřál odškodnění až nezvykle vysoké. Pochopil to však i císař Rudolf? Bylo možno ho vůbec něčím odškodnit za porážku, která znamenala definitivní konec jeho vladařské éry? Dokument o své abdikaci podepsal Rudolf II. až v den Matyášovy korunovace a nic nemohlo zmírnit v tomto okamžiku jeho bezmezný zármutek.