260. schůzka: Král dvojího lidu

Uměl lépe než kdo jiný vážiti a ceniti všecky na dějišti světovém činné síly, znal poměry i smýšlení přátel i nepřátel z vlastního spatření a zkušenosti, ano nebylo téměř strany a táboru, kde by sám byl nepřebýval některý čas.

Zkrátka – nejvyšší duchovní místo obsadila osoba značného formátu. Eneáš Silvius – s papežským jménem Pius II. – byl muž vzdělaný, jiskrně duchaplný, autor Historie české, což je výtečné, i když ne vždy národu českému přátelsky naladěné čtení. Ke svému postavení se dopracoval postupně po jednotlivých příčkách společenského žebříčku. Byl diplomatem, expertem na českou otázku u císařského dvora, biskupem, kardinálem, „až byl 19. srpna 1458 zvolen a 3. září nastolen na stolici papežskou.“ V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům, že by se mělo v církvi rozhodovat kolektivně, to znamená na koncilech, jakmile však dosáhl Petrova stolce, na tuto původní myšlenku jaksi pozapomněl. Pius začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus.

Pius začíná prosazovat papežský absolutismus

„Mluvil a jednal veřejně hned na počátku tak, jakoby se rozumělo samo sebou, že král Jiří přísahou svou odřekl se kalicha i kompaktát." Proto taky v dekretu, kterým papež svolával evropskou honoraci do Mantovy, ponechal tato slova: "Vždy považován jsi byl, nejmilejší synu, za knížete nejpobožnějšího, za jednoho z předních ctitelů víry a náboženství.“

Na kongres do Mantovy byl Jiří pozván, ale – nepřišel tam. Důvod: omluvil se, že to není možné, protože se mu doma zrovna nějak bouří poddaní. Papež tu omluvu navenek přijal, uvnitř se naštval. „Přišli k nám řečníci Jiřího, kterého za pána svého uznáváte,“ napsal papež v dopise do Čech pánům z Rožmberka, z Házmburka, Šternberka, Michalovic a dalším, „které jsme rádi viděli a milostivě jsme slyšeli, cokoli nám od řečeného Jiřího přednášeli.“

Oni mu ovšem čeští páni nepřednášeli pouze to, co měli od Jiřího nakázáno, oni si leccos přidali sami. „Činili tak v pokoře povinné nám i stolici apoštolské, vykládajíce mezi jinými nejedny nedostatky a bludy v tom království vzešlé, ježto zdají se směřovati ke zlehčení služeb božích a k pohrdání věrou katolickou ke škodě a k zatracení duší i žádali dotčení řečníci rady naší. Ačkoli jsme jim všem ouplně odpověděli, chceme Vám toto málo psáti, prosíce a žádajíce, abyste podle své nábožnosti a úcty k nám i ke stolici apoštolské napomenuli řečeného Jiřího, by se v tom, co se jednoty víry katolické, prospěchu náboženství a pokoje i svornosti téhož království dotýče, tiše a pokojně choval, až neshoda i rozepře tam povstalá od nás bohdá na sjezdu mantuánském usouzena a rozhodnuta bude.“

Jiřího neúnavná aktivita nese ovoce

Jiřík sice v Mantově nebyl, ale o to víc a horlivě se snažil doma. Tam dosáhl všeobecného uznání. I u katolíků. Sice občas reptali, a měli-li příležitost, tak si u papeže omočili, ale fakticky ho přijali za svého, a to jak v Čechách, tak i na Moravě. Holdovala mu i knížata ve Slezsku a v Lužici, tedy ve vedlejších zemích koruny české. Žádný náznak nesouhlasu. Pouze katolická Vratislav vzdorovala. Tamní Němci vykřikovali, že kacíře za panovníka mít nechtějí. Vratislav zůstala i po budoucí léta takovým ostrůvkem, odkud se v pravidelných intervalech šířily vlny neklidu. Znovu a znovu odtud přicházela zrada. Jinak ale bylo zřejmé, že neúnavná Poděbradova aktivita nese ovoce. V zemi vládl klid, jaký tu dlouho nebyl. Výroba i trh se konsolidovaly. Král už dřív obnovil chod zemských úřadů včetně soudů a register, městské trhy se octly pod kontrolou. úředníci prověřovali cejchy a zaváděli pořádek do systému měr a vah, rozvíjela se silniční i říční doprava, obchodní tepny s cizinou opět ožily. Tento stát, doposud považovaný za sopku, o které se neví, kdy to v ní bouchne, nabídl svým obyvatelům nejenom mír, ale i dostatek levného zboží včetně podivuhodně laciných potravin. A to všecko za situace, kdy vedle sebe žili katolíci a kališníci. Důležité je dodat, jak vedle sebe žili. V klidu. Za vzájemné snášenlivosti. Bez nějakých velkých rozepří.

Zda Jiří přemýšlel vůbec někdy o tom, která cesta ke spáse je ta pravá? Jestli ano, tak to nedával moc najevo. Rozdíl v přijímání pouhého těla Kristova, anebo těla i krve Kristovy, to považoval za druhořadý problém. Všechno nasvědčuje tomu, že hledal spíš velmi pozemskou cestu do ráje. Ale věřícím český král byl, to určitě, jinak to ani nešlo - ale pod povrchem této středověké osobnosti se už tajilo cosi novověkého. Bylo to poznání, že je to práce, která vede k prosperitě, a snášenlivost – zase k míru. Takže v tom náhle prosperujícím Českém království už nebyly žádné problémy? Byly. Housenky. „Toho času přišla do Čech z božího dopuštění egyptská rána za lidské hříchy a trvala dva roky; z nakaženého vzduchu se rozšířily záplavy housenek, po kterých uschlo mnoho stromů a ovocných štěpů, zvláště kolem Hradce Králové.“

Výborný obchodní artikl – kovová bižuterie

Netrvalo dlouho a českým a moravským městům v čele s Prahou se podařilo navázat s cizinou čilé komerční vztahy. Spíše z hlediska psychologického než ekonomického je pozoruhodný jeden takový detail. Totiž co patřilo u nás k nejžádanějšímu importu. Byly to karty. A potom šmejd. Ano, my jsme dováželi šmejd. Šmejd byl výborný obchodní artikl. Neznamenal ovšem totéž, co dnes, ale – kovovou bižuterii. A po takové české a moravské ženy lačnily.

Češi, kteří byli donedávna náramně puritánští, se opět přiklonili k „zakázaným věcem“, prostě reagovali na odliv revoluční vlny a začali se vracet k civilnějšímu a pestřejšímu způsobu života. Přeprava nákladů se děla po celkem slušně upravených silnicích. Jejich síť se ustálila už dřív, za budovatelského ruchu v době Karla IV. Pozdější éra Habsburků vnesla do této sítě už jenom malé opravy, například důraz na spoje směr Vídeň a Linec, takže se docela podobá té naší dnešní. Spolehlivost cest se tedy zlepšila – a platilo to i o bezpečnosti. Na ochranu proti přepadům měly cesty mýcené strany, a to na vzdálenost, co by dohodil kamenem obepjatým prsty. Což bylo kolem třiceti metrů.

Kolejová důlní doprava

Užívaly se různé typy kočárů a povozů, některé z nich měly košatinovou korbu a plachtu. Právě v těchto desetiletích se začaly řešit dva technické problémy, a to: Pérování vozů a volná rejdovací oj. Opatření proti otřesům vedla buď k zavěšení sedadel na řemeny, anebo ještě k modernějšímu řešení: pevné nápravy byly odloučeny od konstrukce vozu a odpruženy. Nastal přednostní rozvoj čtyřkolových vozů oproti starším dvoukolým - to souviselo s tehdejší nejvýznamnější technickou inovací, vynálezem kočárového rejdu. Další novinka: úspěch slaví nové jednokolé vozíky – kolečka a trakaře, pod zemí v dolech se poprvé uplatňují kolejnice. Nejprve dřevěné, později pobité železnými plechy. Jezdily po nich vozíky zvané hunty. Zdá se, že naše země byla mezi vůbec prvními na světě, které zavedly kolejovou důlní dopravu. Teprve o několik století později se kolejové dráhy rozšířily také na povrchu.

„Památný jest ten úkaz, že ačkoli považován byl Jiří za nejdůmyslnějšího a nejsprávnějšího panovníka věku svého, který lépe nežli kdo uměl raditi sobě sám, přece nad jiné mocnáře pilněji vyhledával i užíval rady ve všech otázkách vládních. Nikdy nerozhodoval se o věci jakékoli, aby nepodal ji dříve na zdání rady své. Teprve když slyšel hlasy rozdílné, pak ustanovoval se sám podle zdání svého, a věc takto jednou usouzená prosazována byla důrazem neoblomným. Radu svou sestavoval sám z lidí stavů všelikých, netoliko domácích, ale i cizích, a to v každé věci jiných; duchovní nepanovali tu a přední pánové čeští, ale stávali se více vykonavateli nežli určovateli úmyslů královských.“

Jiříkova autorita rostla rok od roku. Mnozí politici pomalu zapomínali, že je vlastně husita. Jak jsme právě od Františka Palackého slyšeli, Jiří neřídil českou politiku sám... To ne. Volil si rádce mezi Čechy a vybíral z kališnických i katolických kruhů. Dával tak najevo, že mu na jejich náboženském cítění nezáleží. Na čem mu záleželo, to byla kvalita mozku. Tato náročnost přivedla k jeho dvoru i několik prvotřídních odborníků z ciziny. Martina Mayra, Antonia Mariniho z Grenoblu, Řehoře z Heimburka. „Nelze udati, kdy a kterak Antonín Marini dostal se do služby královy, byv zároveň radou krále francouzského. Je však nad jiném zřejmo, že to byl člověk nadmíru obratný a marnomluvný, a také mnohověda všetečný to byl, pedant s geniálními ducha blesky, znalý ve všech věcech národní ekonomie.“

Reforma v mincovnictví

Takového bychom potřebovali dnes... Mimochodem – v čem se páně Mariniho „ducha blesky“ projevovaly? Inženýr a vůbec všeuměl Marini z Grenoblu se objevil po boku českého krále asi hned roku 1459. Proč k nám přišel? Byl pozván – jako finanční expert, aby pomohl Jiříkovi uskutečnit tolik potřebnou reformu v mincovnictví. Pověst tohoto Francouze s italskými předky byla doslova skvělá. Už v Benátkách měl renomé odborníka na kdeco. Na stavbu větrných mlýnů a také na čistění průplavů, zanesených mořským bahnem a pískem řek, na budování plavebních komor a kanálů. Marini dostal dokonce výhradní právo, aby otevíral benátské kanály plavbě lodí. Vynalezl i novou metodu, kterak spouštět v loděnicích v arsenálu velké lodi na moře. Neméně se však vyznal i v hornictví a hutnictví, sestrojil nový typ pecí na přepalování rudy.

Pro císaře Fridricha stavěl ve Štýrském Hradci vápenky, cihelny i vodní hráze. Na řece Brentě uvedl do provozu velký dřevěný stroj a na něm přepravoval říční čluny v místech, kde v cestě po vodě stály jezy. V Čechách se tento úspěšný inženýr a vynálezce uplatnil především jako diplomat. Jiřík chtěl jeho výtečných kontaktů v Itálii a v Římě využít pro svou věc. „Král, jakož vůbec rád rozmlouval s lidmi učenými, tak i s ním hojné míval řeči, známosti všelijaké přitom hledaje. Víme, že jednoho dne večer, když mnoho s ním vyjednával ústně o prostředcích, kterými by království svému zjednati a pojistiti mohl pokoj a svornost, bezpečnost a pohodlí i hojnost všech věcí k životu potřebných, konečně uložil mu, aby na sedm otázek následujících podal jemu zdání své písemně.“ Takže – otázka první: „Kterak možné bylo Čechy, v kompaktátech stojící, bez rušení těchto smířiti opět s církví římskou?“

A otázka číslo 2: „Kterak by možné bylo uvést i všechny krále a knížata křesťanská ke všeobecné smlouvě tak, aby nejen mezi sebou všickni měli pokoj, ale zavázali se také k zachování papeže i císaře v jejich moci a míře a ke bránění křesťanstva proti Turkům?“ Po otázce druhé následovala třetí: „Kterak jest možno ustanoviti v Království českém minci tak stálou, aby platnost její a míra nikdy se neměnily?“ A jsme u otázky čtvrté: „Kterak hornictví v Čechách a v zemích k nim příslušných opraveno býti může?“

A teď jedna otázka ohledně státní správy: „Kterak by regálie v království zřízeny býti měly?“ A jsme u dotazu šestého, jehož důležitost je zhruba stejná jak v době Jiříkově, tak i v té dnešní: „Kterak by možné bylo poznati množství importů a exportů v kupectví českém, a jmenovitě kam by se chýlila většina i zisk v obchodu zahraničním, k dobrému-li Čechů či cizozemců?“ A máme tu konečně zadání číslo 7: „Kterak by možné bylo dovésti kupectví v Čechách opět do kvetoucího stavu?“

Jedna otázka lepší než druhá... „Viděti, že otázek těchto bylo by příliš i pro sebeznalejšího zkoumatele věku našeho,“ říká František Palacký, a my dodáváme: i našeho. „Pan Antonín měl však odpověď nasnadě pro všechno.“ Pan Antonín se svými návrhy uspěl i u krále Jiřího. Zkoušel s nimi prorazit v Římě, ale – po pravdě – moc nepochodil. Pouze si tam ověřil, že papežská kurie očekává od krále rozehnání kněžstva podobojí, zrušení všech zvláštností kališnictví, navrácení pozemkové majetku katolické církvi. Čili přesně ty věci, které Jiřík udělat nemohl, protože by popřel celou svou předchozí politickou koncepci.

Papež očekává od Jiřího zrušení všech zvláštností kališnictví

„Nadáli jsme se nalézti zde hlučný sbor plnomocníků ze všelikých krajin, a vidíme, že zklamala nás naděje; až hanba jest patřiti na nedbalost a chladnost knížat i národů. Turci bez rozmyslu vydávají se na smrt pro zatracenou nevěru; křesťané pro víry své ochranu nechtějí podnikati ani malé práce a starosti. Půjde-li to tak dále, brzy veta bude po křesťanství!“ Takto si naříkal v Mantově papež Pius II. Jak se posléze ukázalo, ulil se z tohoto aktivu nejenom český král. Ani římský císař neuznal za potřebné do Mantovy přijet, „poslal za sebe tři posly tak málo znamenité, že Pius II. jich ani přijmouti nechtěl. Nemnohem slavnější byli řídcí poslové knížat jiných, a král francouzský teprve pozdě vypravil své posly.“ Početnější delegace poslali pouze Italové – jednak to měli blízko, jednak pro ně představovali Turci nebezpečí doslova nejbližší. „Jediné, co ze sjezdu mantuánského mělo trvat delší čas, byl dekret papežův, kterým odsouzen již napřed byl za kacíře každý, kdož by směl napotom od papežova úsudku a rozkazu odvolávati se k budoucím koncilům.“

Kolem roku 1460 už byl Jiříkova pozice v Evropě natolik silná, že začal uvažovat o perspektivě, kterou mu vlastně načrtl další z jeho poradců. Tím byl humanista Martin Mayr. Ten sám od sebe nabídl Jiřímu své služby a spojil s jeho osobou plán opatřit římské říši zase jednou dělného krále namísto toho dosavadního lenivého Fridricha III. Slyšel Jiřík na ten zvučně znějící titul? Jiří, král římský a český... No, cosi jakoby zaslechl... Nějakou dobu s tou myšlenkou dokonce koketoval, ona totiž jeho ctižádostivé povaze velice vyhovovala... „Doktor Martin Mayr, jehož nacházíme ve službě krále Jiřího, byl jedním z předních vlastenců německých věku svého. Hořekování jeho nad obecným stavem záležitostí německých bylo dosti tklivé.“

To hořekování se zachovalo a tak vás s ním můžeme ve stručnosti seznámit: „Marné jest pobádání Němců, aby nesli zbraň svou proti Turkům, pokud ji potřebují doma sami bojíce se jedni druhých. Bohužel, celá říše tak jest odevšad zmítána a roztroskotána, že nikde již dohromady nedrží. Tu i města s knížaty, i knížata a města mezi sebou nekonečné vedou boje, aniž jest kdo tak nízkého stavu, aby sousedovi svou vůlí nesměl opovídati války. Proto není v celých Němcích pokojného koutu, kamkoli se obrátíš, jest se obávati osidel, loupeží a vražd; ani duchovenstvo nepožívá míru, ani šlechta cti. A jakkoli toužíme všichni po klidu, nenávidíme války a naříkáme na loupeže, nehledáme způsobu k upokojení vlasti. Nikdy zajisté nedosáhneme pokoje bez spravedlnosti; království upokojují se soudem; ale nadarmo ukládáme zákony, držíme soudy a vynášíme nálezy, když není ruky branné, ježto by na uzdě držela svévoli poddaných. Nedivíce ji, posloucháme jen, pokud sami chceme; každý jest sám sobě králem.“

Převaha krále českého v politickém systému středoevropském trvala, ba rozvíjela se mnohem déle, kdyby jí byl nepřekážel hned od začátku osudný spor náboženský. Rozepře na poli církevním nebylo nic nového; stolice vedla už více než tisíciletí ustavičné a vesměs vítězné boje s tím, co nazývala kacířstvím, ale husitské kacířství bylo první, které se nedalo přemoci a vykořeniti ani slovem ani mečem.

Kdepak hledal slovutný doktor Mayr onu „ruku brannou“, která by Němcům udělala pořádek? Hledal ji na konci paže českého krále. V dubnu roku 1459 došlo v Chebu ke slavnému sjezdu. Přijela tam četná říšská knížata se svými doprovody – falcká, braniborská, saská, bavorská, a také hrabata a jiní šlechticové, jakož i jejich kapely a šašci. Během všech těch jednání vyměnil Jiřík saské léna v Čechách za česká léna v Sasku, přičemž na tom vydělal pěkně kulaťoučkou sumu 20 000 rýnských, a ještě stihl vyvdat dceru a oženit syna. Pojistil budoucnost svého království spojeneckými smlouvami s Braniborskem, Francií, Polskem. Na tom chebském sněmu navrhl Mayr Jiříkovi, že by se mohl o pokusit římskou korunu, ale Jiří to nakonec odmítl. Proč to vzdal? Protože byl realista. Dal si vedle sebe rizika a zisky a spočítal si, že to první nad tím druhým převažuje. Od plánu rychle couvl. Chladnokrevný rozum dostal přednost, i když se vášeň k moci pořád hlásila o slovo. Za nějaký ten čas se Jiří vzdá i snu o nástupnictví potomků, tedy vidiny, nad kterou už v očích středověkého feudála asi nebylo.

„Převaha krále českého v politickém systému středoevropském trvala, ba rozvíjela se mnohem déle, kdyby jí byl nepřekážel hned od začátku osudný spor náboženský. Rozepře na poli církevním nebylo nic nového; stolice vedla už více než tisíciletí ustavičné a vesměs vítězné boje s tím, co nazývala kacířstvím, ale husitské kacířství bylo první, které se nedalo přemoci a vykořeniti ani slovem ani mečem. Čechy byly již od roku 1419. prvním státem laickým v křesťanstvu. Skrze kompaktáta sice Čechové roku 1436. vrátili se zase k poslušenství církve římské, ale poslušenství to podobalo se před tváří hierarchie spíše neposlušnosti. V první polovici 15. století, pokud papežové měli těžké zápasy netoliko s husity, ale i s hlasy koncilu, volajícími po reformách v církvi, museli přehlédati a snášeti všeliké úchylky a vyšinutí, ale po přemožení snah koncilových zdálo se býti nyní na řadě, aby pokusili se o zrušení a vymezení z lůna církve také této protizákonnosti. Nebylo jim arci bezpečno dívati se na vládu mezi křesťany, na které duchovenstvo nemělo ani zásluhy ani účastenství – příklad tím škodlivější, čím zjevnější jej provázel prospěch v pokoji a blahobytu občanském.“

To tak! Aby nám takové kacířské království prosperovalo! Křižovatkou Poděbradovy kariéry se měl stát rok 1462. Na jaře tohoto roku se v Římě objevila vysoká česká delegace. Vedl ji Zdeněk Kostka z Postupic, jejími členy byly Prokop z Rabštejna, mistr Václav z Vrbna, Václav Koranda mladší a nový králův rádce Antonio Marini. Poslové přišli tlumočit králův povinný slib poslušenství hlavě katolické církve a současně žádat o potvrzení platnosti kompaktát a schválení mistra Rokycany na arcibiskupském stolci. „Nyní kralujeme v pokoji a klidu, a není, kdo by odpíral rozkazu moci naší.“

Tohle si dovolil český král napsat papeži Piovi II. A nejvyšší kancléř Českého království Prokop z Rabštejna mu během návštěvy v Římě říká rovnou do očí: „Dvojí lid jest v Čechách a král náš jest pánem obého lidu, musí oboje snášeti; neboť přidržel-li by se jedné strany a jí nakládal, strach jest, by se mu druhá nezprotivila. A obojí strany jsou velmi mocné.“ Ani papež ani kardinálové však na vědomí dvojí lid v Království českém brát rozhodně nehodlali.