258. schůzka: Jak se králi Jiřímu, nač sáhl, všecko dařilo

Potom táhl z Kladska k Náchodu a odtud do Hradce Králové, kde mu vyšli z města vstříc páni konšelé, starší a všechno obyvatelstvo, staré i mladé, chudé i bohaté, řemesla se svými korouhvemi. Radostně ho přijali k sobě pod nebesa a slibovali mu poddanství. Páni konšelé mu předali klíče od města a žádali ho, aby k nim vešel jako jejich mocný král a pán. S velikým jásotem ho vyprovodili až k domu, ve kterém se ubytoval. V procesí šel také farář se svými kněžími a žáky a radostně zpívali Tebe Boha chválíme.

Pražská korunovace sice dala Jiřímu českou korunu, ale neučinila jej ještě pánem všech zemí koruny české. Kupříkladu Jihlava trucovala. Král Jiří volil proti jihlavskému patriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání. S jakým úspěchem? V listopadu i jihlavští konšelé poklekli před králem a podrobili se. Ale hladce to nešlo.

„Boj nadmíru vzteklý a krvavý veden byl až do polovice měsíce listopadu. Město bylo sevřeno vojskem královým ze všech stran, předměstí všecky vypálena, rybníky zkopány a cokoli kázalo tehdejší umění dobývací, děláním průkopů, oplétáním košů a plotů, to ve skutek uvedeno bylo. Obležení dokazovali neobyčejné srdnatosti častými výpady a nejednou provedeny prý kusy hrdinské. Posléze ale, když i nejzarytější vztek nemohl neuhlédati konečného nezbytí, dali se do vyjednávání a posléze podepsána byla smlouva. Zpráva, že někteří z nejudatnějších hajitelů města zjímáni a stínáni byli, dává rozuměti, že vzdání se ono nestalo se bez odporu a bez bouře.“

Velkorysost krále Jiřího

Jihlavským se dostalo potvrzení privilegií, jak tomu bylo i u ostatních moravských měst. U Brna též. Král měl sice z minulosti s Brnem nevyřízené účty, ale – zapomněl na ně. K majestátu přece patří velkorysost. „Stavové, kteří se sjeli po Veliké noci v Brně, usnesli se z větší části přijmouti nového krále pod výminkami následujícími: aby městům, pánům a prelátům katolickým pojištěna byla úplná svoboda náboženství; aby v budoucnosti napravena byla křivda, která se stavům stala, že nebyli voláni k volení krále; práva zemská markrabství moravského aby došla potvrzení a král aby se přičinil o navrácení těch listin, které král Ladislav z hradu Špilberku dal zavézti do Rakous; věci moravské napotom jen s radou pánů moravských aby řízeny byly; přísaha pak poddanosti novému panovníkovi aby se činila teprve, až sám kvůli ní na Moravu přijede. Měšťané však olomoučtí, brněnští, znojemští a jihlavští, z většího dílu Němci a veskrz katolíci, nechtěli se vázati slibem nižádným. Brzy ale poselství z obecného sněmu do Prahy vypravené, když se vrátilo s dobrými novinami, odňalo chystanému odporu aspoň sílu mravní, takže k ohlášenému korunování pražskému chystali se i moravští páni u valném počtu.“

Po Moravě se pod žezlo Jiříkovo přihlásila Horní Lužice a holdovala králi právě tak intenzivně jako hrabství kladské. V roce 1458 tak ovládl král Jiří i vedlejší země koruny české. Všechny. S výjimkou Slezska. Ještě přesněji – Vratislavě. „Knížata, preláti a zejména město Vratislav si též stěžovali, že nebyli voláni k volení – ale ještě více se příčilo knížatům, že muž rodu nižšího měl se jim státi pánem, že prelátům králem měl být kacíř a městům, že jim měl rozkazovati Čech.“ Bylo jasné, že si Jiří hold ve Vratislavi po dobrém nevynutí a že bude třeba ty odbojníky pokořit vojensky. Jiří se ale rozhodl souboj s Vratislavskými odložit, protože měl jiná, důležitější jednání. V cizině. Hodně vysoko. U papeže i u císaře.

r_2100x1400_dvojka.png

„Hned po slavnostech korunovačních vypraveni byli poslové do Říma. Král osvědčoval podle přísahy, že chce býti otci svatému synem věrným i poslušným a přičiňovati se chce zvláště k obraně křesťanstva proti vzmáhající se moci turecké. Starce již lehkověrného na stolici papežské, Kalixta III., podařilo se navésti, že nedlouho před smrtí svou poctil českého krále bulou nadepsanou podle obyčeje: nejmilejšímu synu Jiřímu, králi českému.“ Takže „navést“ papeže se podařilo. A jak dopadlo setkání s císařem? Ta schůzka Mezi Fridrichem a Jiřím se uskutečnila na ostrově v Dunaji před Vídní. „První osobní setkání obou panovníků poskytovalo jistě bystrému pozorovateli hojnou k zajímavému líčení látku. Když král, od dvou rytířů přes most za podpaží vedený, poprvé blížil se k císaři, poklonil se mu co vyššímu pánu svému až prý na kolena, i vzat od něho do náručí. Potom vstoupili oba do stanů slavnostně pro ně připravených. Již nebylo paměti, že by který král český byl se staral o přijímání léna od císařů; Jiří ale v novém postavení svém uznával jeho potřebu, zvláště kvůli Vratislavi.“ Jiřímu to zřejmě stálo za to, že tak okázale dával Fridrichovi najevo úctu a poslušenství a pokoru. Mocenské poměry spíše Jiříka nadřazovaly nad císaře, přesto Jiří neváhal splnit formálně svou povinnost a získat si tak císařovu přízeň. A získal toho hodně. Konkrétně příslib vojenského přispění v boji s rebely. Odvážel si z Vídně nejenom císařské uznání korunovace, ale i 16 000 zlatých. Nikoli v hotovosti. To byl taky příslib.

Černé německé peníze

„Toho roku 1459. vznikaly mezi lidem v Českém království veliké škody pro ty černé německé peníze, kterých sem přišlo veliké množství z Rakouska. Měly různou ražbu – dokonce psy, kočky, vidle, žebříky a kdoví, jaké všelijaké potvory byly na těch mincích raženy! Když se lidé přesvědčili, že jsou to falešné peníze, nechtěli za ně dávat svůj majetek, sedláci za ně nechtěli vozit obilí ani jiné potraviny do měst.“

r_2100x1400_dvojka.png

Jak se k nám vůbec dostaly všecky ty mince se psy, kočkami a ještě dalšími potvorami? „V roce, kdy byl pan Jiří zvolen za krále, táhl s vojskem do Rakous a tam uzavřel dohodu s vídeňskými pány a s císařem a oni mu dali značnou sumu těch černých peněz, a tak se ty peníze dostaly do Čech a král přikázal, aby je v jeho zemi brali. Když se to dozvěděli Němci, začali vyrábět veliké množství těch černých peněz, kupci je vozili do Čech a kupovali za ně a vyváželi z Čech zlaté a stříbrné peníze české. A ty peníze se v české zemi rozmohly tak, že tím lidé utrpěli tak veliké škody, že moudří lidé říkali, kdyby vyhořela polovina české země, byla by škoda menší než ta od těch peněz. Také na Moravě byl v měně veliký zmatek a lidé si na to naříkali. Král svolal valný sněm a na něm přikázal, aby ty peníze už dále nikdo nepřijímal, ale aby se zase braly peníze, které platily před deseti lety. S tím všichni Čechové souhlasili.“

Bodejť by nesouhlasili. Mezi námi: takový nepořádek, jaký byl tenkrát v německých krajinách, v Evropě abys pohledal. Ovšem to, co se dělo v této změti států a státečků, volně sdružených pod císařským žezlem lenivého Fridricha III., to se snad nevidělo ani v Turecku, jehož hospodářství se pro nás stalo příslovečným. „V době Jiřího Poděbradského to byla již hromada sousedů druhu nejrozmanitějšího, velikých, malých, i nejmenších, vévodů a knížat, arcibiskupů a biskupů, markrabat, falckrabat a lantkrabat, opatů i abatyší, hrabat, pánů, rytířů i svobodníků, ba i obcí městských a selských bez počtu, a ti všichni přijímali statky své od samého Pána Boha v léno, jelikož obraceli zření své k císaři jen pokud sami chtěli.“ Pod Fridrichovou vládou nabyl úpadek říše i všech jeho údů hrozivé povahy. „Je to peleš lotrovská, kde mezi knížaty ten je slavnější, kdo je hltavější!" to jsou slova tehdejších evropských současníků. "Rozklad říše je působen bezohledným rozkošnictvím,“ dodává další současník, Eneáš Silvius Piccolomini, „jež dává přednost zkáze státu a nechce ustoupit od ukojení sobeckých choutek. Ničivé kořistnictví doprovází rozmrzelá těžkopádnost a vede říši do záhuby.“ Císař si pěstoval svou zahrádku ve Štýrsku a německé kraje se topily v nekonečných válkách a sporech. To, co bylo k vidění u nás před nástupem Jiřího z Poděbrad, platilo ve velkém v německých zemích. Neexistovala ústřední vladařská moc, nebylo nikoho, kdo by dal zemi řád a klid.

Sjezd v Chebu

A což takhle porozhlédnout se v Evropě po těch úspěšných?... po těch, kteří se už osvědčili... Ona idea slavné římské říše nebyla ještě mrtvá. Tu a tam ožívala v tichých studovnách humanistů, kteří věřili, že nástupci římských císařů povznesou říši ke slávě Caesarů, Augustů, Hohenštaufů, Karla Čtvrtého. Jedním z těchto humanistů byl i jistý Martin Mayr, právník a buditel německého vlastenectví. S Jiřím se osobně znal už několik let, a dojem, který si o něm vytvořil, patřil k těm nejlepším, a jeho obdiv rostl s úspěchy českého zemského správce a krále. Tento pan Mayr přijel v roce 1459 do Chebu na slavný sjezd. „Na tom sjezdu chebském obětí více zdánlivou nežli skutečnou proměnil Jiří sousedy někdy nebezpečné v přátele věrné a stálé.“ Byl to opravdu slavný sjezd. Jiří přijel do Chebu v doprovodu devíti set jezdců, stovky vozů, s celou svou rodinou a v kruhu předního českého panstva. Zachovaly se městské účty, které nám umožňují poznat prostředí, četné rytířské turnaje, slavnosti, hry, hostiny. Uprostřed všeho toho hodování jednal Jiří neúnavně celé dny. Hledal možnosti, jak se dohodnout se saskými vévody. Chtěl mít za severní českou hranicí spojence, a přitom doufal, že se mu podaří získat saská léna v Čechách. Trpělivost růže přináší...

r_2100x1400_dvojka.png

Co přinesla Jiřímu? Ovoce. Dlužno říct, že bylo docela nasládlé. Vilém Saský se vzdal všech nároků na český trůn a nabídl se jako prostředník ke smíru s těmi Slezany, kteří do té doby krále Jiřího za svého panovníka neuznávali. Oba saští vévodové se pak vzdali nároků na území kolem Mostu a Duchcova i s Osekem a stáhli se za zemskou hranici. Naproti tomu Jiří se zřekl nároků na česká léna v Sasku a podržel k nim jen teoretický právní vztah lenního pána. Za město a hrad Perno, které Jiří odstoupil Sasům, měl dostat 20 000 zlatých rýnských – to byla částka, kterou slíbil věnem své dceři Zdeňce. Tahleta zmínka o věnu napovídá, že se kšeftovalo... chci říci že se jednalo nejenom s hrady a městy, ale i s vlastními dětmi.

Dohody o sňatcích vlastních dětí

Dohoda se Saskem byla totiž doprovázena jednáním o vzájemných sňatcích dětí. Zvlášť náš Jiřík jich měl v záloze... no, skoro nepočítaně. Kolik jich bylo, Jiřího potomků? To máme dvě manželství... a v nich úhrnně sečteno, ano... deset dětí. Čtyři kluci, šest děvčat. Syn Fridricha Saského byl ustanoven ženichem Jiříkovy dcery Zdeňky, zatímco syn krále Jiřího Hynek byl zasnouben s Kateřinou, dcerou Viléma Saského. Jiří za česká léna v Sasku získal nazpátek saská léna v Čechách. Byl to čin státníka, myslícího dopředu déle než na dva dny a dva metry. Odstranil jím cizí vliv na tradičním českém území, vrátil hranice státu na jejich přirozené místo, na linii horského věnce, aby tak zachránil výhodnou celistvost „české mísy“. Kdyby i nadále zůstali v severozápadních Čechách pány saští vévodové, tak bychom o tuto oblast zcela a navěky přišli. Což by ovšem byla daleko větší škoda. „Smlouvy tyto chebské byly skutkem velikým a rozhodným, jak v dějinách českých vůbec, tak i v životě a panování krále Jiřího zvláště. Od té doby „svakování mezi ním a předními dvory německými, jakož i císařem, svědčilo zjevně, že přijat byl bez odporu do hierarchie panovnické věku svého. Odřeknutím se práva k tolikerým hradům utrpěla arci koruna česká újmu znamenitou, ale byla to ztráta jen diplomatická, nikoli skutečná, ježto hrady samy již dávno se octly v moci saské právem tu více, tu méně jasným a držebným. Skutečné jejich dobytí bylo by stálo právě tolik úsilí a krve, jako kterýkoli jiný výboj.“

Nějak jsme pozapomněli na jistého pana Mayra. Ne, nepozapomněli. Tady ho máme. I když přijel do Chebu ve službách Fridricha Falckého, tak se hlásil do služby k českému králi. V Chebu Mayr Jiřímu navrhl, aby se český král, přední volitel, kurfiřt říše, ucházel o římské království. „Říše dojde blaha, až bude orel hnízditi ve lvím doupěti.“ Copak znamená toto zvířecí úsloví? Lev byl erbem českého krále, orel zase znakem říše. Prostě nejlíp bude, když římským panovníkem se stane český král. Za Karla IV. to fungovalo výborně... Kývl na ten návrh Jiří? Návrh odmítl, ale tu zajímavou myšlenku tak úplně nepohřbil. Mayr nakonec vstoupil do služeb Jiřího přítele, Ludvíka Bavorského zvaného Bohatý, ale Jiřímu stál za to, aby ho platil. Posílal mu pravidelné roční stipendium.

„Ve dny po chebském sjezdu za čtvrt roku následující, totiž koncem července, císař Fridrich se skvostným komonstvem přijel do Brna a přijat tam se všemožnou slávou. Šlechta česká i moravská byla u velikém počtu pohromadě a mnoho slavností a kratochvílí bylo k úctě a zábavě toho hosta výtečného.“ To bylo koncem července, přesněji: třicátého. Přesně deset dnů předtím nazývá uherský král Matyáš Korvín krále Jiřího „otcem, nejmilejším“ a slibuje mu hory doly za přátelství, pomoc a přispění s boji s císařem. Fridrich měl totiž zrovna s Matyášem zlou krev. Nechal se zvolit od části odbojných uherských stavů králem Uher a vypověděl Matyášovi nepřátelství a válku. Prekérní situace... Na čí stranu se teď přidá Jiří, když Matyáš je Jiříkův zeť? Zvítězí přátelské a příbuzenské city nebo politický prospěch? Tyto otázky krále Jiřího příliš netrápily. Nejvýhodnějším postojem pro něj byla – neutralita. Usmívá se na svého zetě, slibuje mu tajně pomoc, současně však při jednání s císařem mu září na tváři úsměv a v tajných dohodách slibuje, že Fridrichovi dopomůže k uherské koruně „buďto smlouvami, nebo mocí.“

Král Jiří – nepříliš čestný, zato pragmatický

No, poněkud bezzásadové, ale politicky na výši. Jiří byl prostě politik, který sleduje své cíle, politik, který ví, že by padl, kdyby nebyl zároveň lvem i liškou. Takže 20. července se Jiří co nejpřátelštěji domlouvá s Matyášem, že mu proti císaři pomůže, a za pouhých deset dní nato přijímá v Brně vzácnou návštěvu, právě onoho císaře, a říká má, že je jeho milý přítel. 31. července sedí císař v majestátu na trůně na brněnském náměstí, a odevzdává svému milému svakovi a kurfiřtovi privilegia, která císaře nic nestojí, českému králi jsou však milá a potřebná. „Propůjčil a dal jest nám naše regalia,“ píše král Jiří Pražanům ještě téhož dne, „s velikou slavností a v přítomnosti knížat duchovních světských, hrabat i pánů z rozličných zemí říše svaté, v majestátu zjevně na rynku s velikou milostí a ochotností; a všecky věci právě dokonav, nás jakožto krále českého a nepochybného a kurfiřta nejdůstojnějšího na své pravici všemu množství oznámil a okázal. A tak jsme se s Jeho Milostí spojili, že toto spojení do naší smrti bohdá nebude zrušeno.“

Jiří z Poděbrad|foto:Regine Richter, Europeana Collections, ©

Jiří je blažen a s pýchou pozoruje, jak císař povyšuje jeho syna Viktorina na říšského knížete a vyhlašuje jej hrabětem kladským a vévodou münsterberským. „Naše věci zde šťastně jdou,“ píše Jiří. Radost a štěstí z českého krále a jeho rodiny přímo čiší. Jaký div! V Brně se mu dostává nejvyšších poct a toho nejtřpytivějšího lesku, jakých vůbec může smrtelník v tehdejších poměrech dosáhnout. Ale zase na druhé straně na tom brněnském náměstí před Fridrichem klečel... Jiří byl příliš obratným politikem, aby nepochopil že hold císaři české koruně může dodat jenom záři a lesk a přitom to ale vůbec nebude na újmu české svrchovanosti. Jednání v Brně však ještě pokračovala. Nikoli už na Zelném rynku, ale nebyla o nic méně důležitá. „Dne 2. srpna zapsali se sobě císař a král k jednotě, lásce a k pomoci obapolné ve všech potřebách svých. Císař se zavázal zaplatiti králi 8000 dukátů, pomůže-li mu smlouvami přátelskými k panování v Uhřích, 31 000 dukátů, bude-li k tomu, po marném smlouvání, potřebí pomoci válečné. Tato odplata pak byla ještě zvýšena tříletým požíváním polovice všech důchodů království uherského a po třech letech ještě na dobytí částkou 60 000 dukátů; i slíbili oba mocnáři, nepovede-li vyjednávání k cíli, že v roce 1460. o svatém Jakubu oba osobně se vší svou mocí válečnou postaví se u Prešpurka do pole. Nato císař potvrdil, že bude v Římě podporovat české požadavky a ze své císařské pravomoci vyzve Vratislavské, aby krále Jiřího co pána svého poslušni byli.“

Jak to Jiří udělal, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Neboli aby císař dostal uherskou korunu a aby Jiříkův zeť Matyáš zůstal uherským králem? To v tomto okamžiku český král ještě neví. Ale všechny zisky, kterých dosáhl v Brně, tak ty mu stojí za pokorné schýlení hlavy, za vazalský spolek a za zradu přátelství s Matyášem? Asi ano. Nevíme. Ostatně - Matyáš... Vždyť není vůbec jisté, jestli z něho bude mocný král nebo nešťastný štvanec... Takže co by si tím král Jiří teď zatěžkával hlavu... „Tehdy byl do Prahy vyslán od papeže Pia II.,“ což nebyl nikdo jiný, než čerstvě zvolený náš starý známý Eneáš Siilvius Piccolomini, „byl vyslán kardinál krétský, který pak odejel z Prahy do Vratislavě, tedy do města, které odepřelo poslušnost českému králi Jiřímu. A on způsobil, že přijeli ke králi do Prahy, poddali se mu a prosili o milost, a žádali ho, aby Jeho Milost na ně ráčila milostivě shlédnouti a laskavě jim prominula jejich přestupek a špatný čin, že rádi všechno napraví, i když jsou v očích králových poslední mezi posledními.“ A když Vratislavští ještě jednou slíbili, že už to víckrát neudělají, tak "jim král po dlouhém domlouvání udělil milost a všechno jim odpustil. Poručil jim, aby chudým i bohatým tuto jeho milost, až se vrátí domů, oznámili." A pohádky je konec. Tedy – pokud vám dnešní díl o tom, jak se králi Jiřímu, nač sáhl, všecko dařilo, jako pohádka připadal. Daleko jste od pravdy nebyli... I když – všeho do času...