249. schůzka: Hledá se král. Zn.: „Pro České království“

Dlouhá siroba koruny české a marné namáhání ukončiti ji daly příčinu k výjevu neobyčejnému a značnému pro tehdejší smýšlení obecného lidu v království.

„Ve vsi Stadicích, v níž kdysi kníže Přemysl, praotec všech panovníků českých, od pluhu povolán byl na trůn, naskytl se muž neznámý, v žíních oděný, jenž vystoupiv na strom vysoký a ratolestný v poli, upletl sobě v jeho větvích jakousi chýši k přebývání. Sedlákům ze vsi, kteří přicházeli naň ze vsi se dívat, jal se vypravovati, že jako poustevník měl zjevení zázračné: svatý Václav a svatý Jan přišedše prý k němu oznámili, že Bůh ustanovil jej Čechům za krále, a proto od nich poslán jsa že přišel do Stadic, kdežto králové čeští původ svůj brali, aby dostál povolání svému; lidu českému nyní že jest slyšeti vůli boží a zachovati se podle ní. Muž ten, ačkoli prostý, za příčinou postavy a řeči ušlechtilé i pobožného chování zdál se sedlákům býti cosi vyššího a svatého; jali se ho ctíti způsoby všelikými, přinášeli dary a poklony a otočili ho nejen stráží tělesnou, ale zřídili mu také radu ze starších svých. Nahodil se brzy člověk znalý v Písmě, který učiněn jsa kancléřem, spisoval nové zjevení a psaními do všech krajin roznášenými napomínal lid, aby přišli kořit se králi svému, jejž Bůh sám zprostřed chudiny povolati a pro dobro vlasti zjeviti ráčil.“

Stařičký uchazeč o český trůn

Jak se jmenoval tenhleten pretendent na český trůn? Jakub. Jakub, Jakub. Různé krále jsme měli na českém stolci. Vladislava, Vratislava, dva Přemysly Otakary, tři Václavy, z nichž jeden na něj usedl coby Karel. A taky Jana, Zikmunda, Albrechta a ještě mnoho jiné. ale Jakuba na tom seznamu nevidět. On totiž na trůn nikdy neusedl. A kde se tu vzal? Kde se vzal, tu se vzal. České dějiny ho opravdu neznají, i když asi šest týdnů třímal žezlo. Virtuální, samozřejmě A to pouze do doby, než ho zavřeli.

Byl to prý přenádherný stařec. Bělovlasý a bělovousý kmet v režném rouchu. Usadil se ve Stadicích „ve kři pod lísko“ a brzy vzbudil všeobecné nadšení. Ze široka zdaleka se do Stadic začali sbíhat poddaní, přinášeli dary, mávnutím proutku měl stadický král z dispozici ozbrojenou ochranku, radu starších a písaře. Poutníků prý přicházelo až na dva tisíce denně. Samozvaný vladař jako by vyplnil tenkrát populární svědectví Sibyly, Rupescisse a jiných: „Dostaví se král tichý a beze lsti, sejde z hor vysokých a doupnatých a jeho zásluhou črvie zemští panovati konečně budou.“

Dostaví se král tichý a beze lsti, sejde z hor vysokých a doupnatých a jeho zásluhou črvie zemští panovati konečně budou.

Ti črvie zemští, to byli sedláci. Temnou beznaděj bezkráloví, hlubší o to, že předchozí selská válka poddaným nakonec nic nepřinesla, měl rozptýlit zázrak. Stadický král, který vystoupil z poustevnického ústraní, svým zevnějškem a blouznivými řečmi o tom, že ho poslali svatí, tak ten představám netrpělivě očekávaného zjevení vyhovoval. „Hluk o věci té brzy se rozléhal po celé zemi a budil tu nadšení, tam smích; hojné davy lidstva hrnuly se zblízka i zdaleka ke Stadicům, nejeden rytíř přikazoval se novému panovníkovi a v městech i ve vsích počaly oň činiti se strany; rostoucí mysli všech pohnutí zdálo se zvěstovati bouři. U pánů českých, když to spatřili, smích náhle obrátil se v strach; i sjevše se u pana Smiřického v Roudnici vypravili čeledi branné do Stadic, aby divadlu takovému konec učinili.“

A učinili. Takový nepořádek opravdu nemohli dopustit. Nejprve se ukázalo, že starý Jakub býval poddaným na zboží Jakoubka z Vřesovic blízko Teplic a že odtud kdysi zběhl. Pak bylo se „stadickým králem“ naloženo jak náleží – internovali ho. Nejdříve na Roudnici, pak v Praze. Ale zanedlouho byl ten dědoušek, lapený do osidel obsesí, propuštěn jako neškodný blázen. Co se s ním stalo? Ztratil se bůhvíkam.

Bezvládí v zemi pokračuje

To se přihodilo v roce 1445, ale už předtím probíhala četná jednání na jediné téma: zdali ten není ochoten na český trůn usednouti. A on většinou nebyl. „Nepodařením pokusu o volení krále octli se Čechové na dně bezvládí. Nejen zajisté již neměli mocnáře a panovníka, ale brzy ani čáky k nabytí jeho. Stav takový za věku, neznajícího ještě ani policie, ani stálých vojsk, byl mnohem strastnější, nežli umíme si představiti za dnů našich. Král, třebas i nečinný, býval vždy přece živým obrazem i rukojmím jednoty státní a co pramen moci ústřední ode všech uznané, jmenoval aspoň úředníky, kterým vesměs neodporováno poslušenství; ústrojí tedy vládní, jakkoli zpozdilé v chodu svém, nezastavovalo se nikdy. Nyní ale kvůli nebytí krále nebylo ani jednoty ani kázně, ani poslušenství vůbec; rozsmekly se svazky, kterými koruna česká byla dohromady spojena; úřady zanikaly nebo aspoň ztrácely svou moc, neboť nikdo nechtěl úředníkům plniti toho, čím králi samému povinen byl.“

Poté, co Albrecht Bavorský českou korunu sice zdvořile, ale přece jenom odmítl, začal nanovo volební kolotoč. Bývalá rakouská strana v čele s Oldřichem z Rožmberka opět připomenula, že tu jeden následník je, a to nezletilý syn krále Albrechta Ladislav Pohrobek. Kališnický blok pana Ptáčka z Pirkštejna Ladislavovu kandidaturu podmínil svobodnou volbou, zároveň však souhlasil s vysláním poselstva k římskému králi Fridrichovi a ke vdově Alžbětě, která s pomocí českých žoldnéřů srdnatě hájila nároky svého syna v Uhrách. Do Kolína byl svolán sjezd stoupenců polské kandidatury, který hojně obeslala i města hlásící se k táborské víře. Ale nadarmo. Oni Poláci jaksi ztratili o českou korunu zájem. V případě Českého království nebylo oč stát. Těžko lze bylo nalézt v Evropě zemi ve větším nepořádku a chaosu. Tehdy. Ovšemže tehdy. Stále hovoříme o 40. létech 15. století.

„Došly nás zprávy o hojných záštích a půtkách té doby jak uvnitř země, tak i na jejích hranicích, v nichž bylo žalováno z obojí strany na křivdy a bezpráví, na loupeže a pálení statků a zdá se, že ani jedna strana nebyla bez viny, ale o některých šlechticích a rytířích šel nadto hlas obecný, že byli zloději a škůdcové zemští. Tak zpravují nás letopisové, že v roce 1440. obehnán byl skrze pány a zemany v kraji boleslavském hrad Valdštejn, kde se prý zavřeli loupežníci. Když Pražané vytrhli tam na pomoc s lidem i s puškami, hrad ten dobyt byl. Potom Přibík z Klenového, Petr Zmrzlík ze Lnář a s nimi páni klatovští oblehli Hus, hrad tvrdý v lesích vimperských a brzy ho dosáhli, neb čeleď na něm neměla co jísti. Páni Hynek Krušina ze Švamberka a Hanuš Kolovrat obehnali hrad Skály na Klatovsku, dobyli ho mocí a vzali jeho pána do vězení a hrad vypálili. Mezi strakonickým pánem Václavem z Michalovic a knížetem bavorským Henrichem vypukly také dlouhé a kruté nesnáze. Lužičané čili Šestiměstští měli téměř bez přestání půtky krvavé s pány z Vartemberka. A dále jeden ze služebníků biskupa vratislavského unesl jednu z dcer po panu Půtovi z Častolovic a učinil jí násilí; pan Hynek Krušina z Lichtenburka se zdvihl k pomstě proti Slezákům vůbec, až konečně dostihl viníka trest ukrutný.“

Rvačky, loupeže a přepadení na denním pořádku

Nějaká ta rvačka, přepadení, loupež nebo únos. to všechno bylo tenkrát skoro na denním pořádku. Ze všech zemských škůdců té doby se nejvíc „vyznamenal“ Jan Kolda ze Žampachu. Karel (ještě když nebyl Čtvrtý, ale zatím jenom markrabě) musel tvrdě zasáhnout proti Mikuláši Žampachovi, který přepadával kupce a pocestné a za svými loupeživými výpravami se vydával až na Moravu. Karel dobyl jeho hrad Choceň a Mikuláš slíbil, že loupežnictví pověsí na hřebík, ale nepověsil a tak ho musel Karel oblehnout na jeho hradě Potštejně, Mikuláš se opevnil ve věži, ale útočníci ji podkopali a obránci v jejich troskách zahynuli. Dalším zemským škůdcem, spojeným se Žampachem, byl Jan ze Smojna, zvaný Pancéř. I on to zkusil s odporem proti Karlovi IV., tehdy už českému králi. Nebyl rodem ze Žampachu, pouze se tohoto hradu zmocnil, což neměl dělat, neboť král si s ním hravě poradil a zajatého rytíře dal jako výraz jeho nepochybných zásluh za tažené do Itálie pověsit na zlatém řetěze.

Jan Kolda ze Žampachu, pán na Náchodě, šel o sto let později důsledně ve stopách svých kolegů, v seznamu jeho úspěchů však není jenom pár nějakých bezvýznamných vsí či městeček, popřípadě kupeckých výprav. On si troufl i na hlavní město. Nenaplánoval si nic menšího než státní puč.

Jan Kolda ze Žampachu plánuje státní puč

„Roku 1440. v pátek na svatou Martu (29. července) časně zrána Kolda z Náchoda, dále Beneš Mokrovouský z Malešova a kněz Bedřich ze Strážnice spolu s ozbrojenými lidmi z některých měst zradou vnikli do Nového Města pražského dírou v hradbách poblíž Horské brány. Odtud šli ke Starému Městu, a u Odrané brány volali na strážce, aby je pustil dovnitř, že vezou živé ryby panu Slámovi, aby jim nelekly. Když žena strážného odemykala zámky u vrat, vyhlédla dírou ven a uviděla množství ozbrojených lidí. Řekla to svému muži a ten vstal a volal na poplach. A ti se hned sebrali a utíkali zpátky k díře, kterou do města vlezli, někteří pak se poschovávali v Novém Městě u známých, a tak všichni bez ztrát utekli.“

„Tento náchodský pán Jan Kolda ze Žampachu jednak Slezákům, jednak krajanům hradeckým škody činiti nepřestával. Nejprve vytrhla proti němu některá knížata slezská s Vratislavskými a Svidnickými a spálila několik městeček a vesnic okolo Náchoda. Táborští pak psaním napomínali měšťany hradecké i jaroměřské, aby pana Koldu neopouštěli.“ Z Tábora putoval spěšný list i panu Ptáčkovi z Pirkštejna. Také v něm se pana Koldy zastávali: „Slyšíme, že někteří páni z Čech poštvali Němce na Koldu a chystají se jim ku pomoci na pole vytrhnouti, chtíce jej utisknouti a zahubiti. Protož jestliže Tvá Milost také k vytržení na pole strojí se proti panu Koldovi k posílení Němců, prosíme velice, aby toho neráčil činiti a takové bouřky v zemi neráčil začínati. Neb se v jistotě bojíme, aby to vytržení ke zlému nepřišlo, vědouce, že pan Kolda také sobě přátele nalezne. A my také nerozumíme, proč bychom se měli tomu dívati, aby přátelé naši měli od Němců tištěni býti a vy jim pomáhati. Pro pana Ptáčka byl však Kolda jednoznačně zhoubcem koruny naší, a taky ještě hlavou všech těchto zlostí.“

Boj Koldovi vyhlašuje i jedenadvacetiletý hejtman Jiří z Poděbrad, a vyznává, že nedopustí „svévolně tuto korunu hubiti. Když přední páni jednoty pana Ptáčka a posléze i Pražané koncem května 1441 vytrhli do boje proti Koldovi s děly, vozy, s jízdnými i pěšími, rozbouřilo se hned několik krajů válkou domácí novou a ukrutnou. Trvala šest neděl a byly dobyty dvě tvrze páně Koldovy a obě zbořeny a spáleny. Když pak přitáhlo vojsko k hradu Rychmburku, přibylo mu na pomoc tisíc jízdných Slezáků a dva tisíce pěších s třemi velkými puškami. Vtom se ale vložili jako prostředníci mistr Jan z Rokycan, Bohuš Kostka z Postupic a další a zjednali příměří mezi panem Ptáčkem a Koldou až do příštího sněmu.“

No a na sněmu v Čáslavi se rozhodlo, že pan Kolda bude dál držet hrad i město Náchod až do budoucího krále. Až do budoucího krále. Jenomže ten je – v nedohlednu.
„Potom byl do Hory Kutné rozepsán sbor kněžský k tomu konci, aby tam celé duchovenstvo české zavázáno bylo poslušenstvím mistru Janu Rokycanovi co volenému arcibiskupovi. Sbor ten skutečně se sešel a stal se důležitým netoliko hojností svých účastníků, ale také položením základů budoucí církve podobojí. Články tenkráte snešené v počtu čtyřiadvaceti vztahovaly se jak k učení víry ve smyslu Rokycanově, tak i ke kázni církevní. Rokycana od celého sněmu prošen byl, aby přijal sobě správu vrchní nad kněžstvem a slibováno mu poslušenství rukou dáním od všech přítomných; jen málo několik kněží odepřelo hlasu svého.“

V té době byl Rokycana už šest let pražským arcibiskupem. Tedy: byl jím zvolen, nikoli však uznán. To bylo ještě za krále Zikmunda. Souhlasil ten s Rokycanovou volbou? Jenom na oko byl pro to, aby ten synek z kovářské rodiny od Rokycan uchopil arcibiskupskou moc. „Panna, kdyby dvěma slíbila, čí má z těchto dvou býti?“ tázal se Zikmund poslů českého panstva. A páni mu na to odvětili: „Toho, komu nejprve slíbila.“ Nato odpověděl císař: „Vám jsem slíbil, a tamtěm jsem přísahal.“ Podobně si vedl i jeho zeť Albrecht a tak se Rokycana nemohl svého jmenování a potvrzení dočkat. „Jeden Bůh, jeden papež, jedna církev,“ bylo heslem katolické církve, a v takové církvi nebylo místa pro kompaktáta, a pro svévolnou volbu arcibiskupa bez souhlasu Říma? No to už vůbec ne. „Dej nám, milý Bože, v prostředek uhoditi!“

Pro kus kožicha, zapřel kalicha

Když už jsme u těch hesel, tak tento citát byl jakýmsi osobním Rokycanovým krédem. Neboli: zlatá střední cesta nade vše. Táborští radikálové mu jeho smířlivost měli za zlé: „Tak Rokycana tomu svolil a pro kus kožicha zapřel božího kalicha!“ Rokycana vedl prudké spory s Táborem, hádal se s táborskými kněžími o sedm svátostí, o svátost oltářní, o bohoslužbu. Neustále však zdůrazňoval: „To, co vede k pokoji, následujme, a co je ke vzdělání, navzájem ostříhejme!“ Nebyl fanatikem ani ve vztahu ke katolíkům, na druhé straně ostře nesouhlasil s upalováním kacířů. Ne že by se s kacíři smiřoval, to určitě ne, odsuzoval je, chtěl vyvracet kacířství – ale ne násilím. Což všechno bylo velice blízké i mladému hejtmanovi Jiřímu z Kunštátu a na Poděbradech.

Společným rysem Rokycanovým i Poděbradovým je vyslovená nechuť k teologickému hloubání, odpor k teoretizování a spíš smysl pro praktické potřeby života. Ještě jedna myšlenka mistra Rokycany: „Netaž se, kterak to může býti, věř tomu a nechej toho ptaní.“ Jeho víra je skutečně hluboká: „Však jest víra křesťanská nad všechen rozum.“ Milého mistra Jana občas popadly i záchvaty askeze. „Jsou to hovadské milostnosti!“ ano, takto pozoruhodně se stavěl k tělesné lásce, a ještě radil, aby pokud možno každé tělo, hanebně se bouřící, bylo zmrskáno metlou: „Vezmi metlu a zmrskej a studené vody kbelík vlij, ať se to tělo bídné a hanebné zkrotí! Ženy jsou pravá osidla ďáblova!“ děl ten dobrý muž, a dodával: „Muž značí dílo dobré, mužské; dívka však dílo slabé a chabé.“ Tento obzvláštní horlitel proti plemeni ženskému byl taky zásadně proti, aby „lecjaká baba šmuchavá pletla se do výkladu Písma.“

Povětří křikem chudých lidí plní se, země krví a peklo dušemi.

Zároveň však hlásal, že „povětří křikem chudých lidí plní se, země krví a peklo dušemi.“ Na úlohu kněží v politice měl taky svůj názor. On sám kněz, který tíhl k politice, a tak nevynechal jedinou příležitost, aby neuplatnil svůj hlas i v rozhodování o čistě světských záležitostech. „Kněz má dbáti o zboží, dokud by nedusilo duše.“ Právo rozhodovat o smrtelných hříších pojímal přímo jako nástroj politické moci. Nejednou zasahoval do voleb konšelů a do městské politiky a neváhal dokonce uplatňovat svůj vliv i v celozemských záležitostech. Stal se proto terčem ironických veršů, kritizoval ho za to Jiří z Poděbrad a v pražských ulicích slyšel zpívat písně, které odsuzovaly jeho i ostatní kališnické kněze:

Již-li, Pražané, víte
a nic říci nesmíte,
že vládnou kněží vámi,
činí z nás, co chtějí sami.
Toť jsou vaši páni!

Kdyby v době před polovinou 15. století existoval denní tisk s příslušnou inzertní rubrikou, mohl by v něm vyjít inzerát podobného znění: „Hledá se král. Značka: Pro České království.“ Tehdy však, chtělo-li se něčeho dosáhnout, muselo se cestovat a osobně vyjednávat. Tahleta praxe ostatně neselhává ani v době internetu. V roce 1443 se zase jednou sešel sněm, už tenkrát se u nás konal jeden sjezd za druhým, a na něm se jako obvykle přetřásaly kromě otázek náboženských a církevních i téma, co jako bude s českým králem. A bylo usneseno, že se pojede do Vídně, a to za králem Fridrichem: „Do Vídně vyjelo asi pět set koní nádherně ozdobených. V čele páni Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce, a také pan Aleš Holický co reprezentant jednoty Ptáčkovy.“

„Králi Fridrichovi podali dvanáct článků co výminek, pod kterými by Ladislav Pohrobek mohl a měl za krále českého přijat býti a žádali, aby k nim Fridrich svolil co poručník a je přijal a na místě jeho.“ Oldřich z Rožmberka sice navenek vášnivě proklamoval svou úctu ke králi a touhu po obnovení království, ve skutečnosti však nešetřil sil, aby obnovu královlády znemožnil. Už jsme si říkali, jak důkladně Albrechtovi Bavorskému vysvětloval, do čeho že půjde, když přijme českou korunu a že by to raději neměl dělat. Dokud byla země bez krále, mohl sám vládnout jižním Čechám jako král. Dokud byl prázdný královský stolec v Praze, každý šlechtic si mohl na svém hradě říkat „pane králi“.

Konec bezkráloví je v nedohlednu

Konec bezkráloví mizel do nedohledna i proto, že se královské děcko nacházelo v zajetí příbuzných. V prosinci 1442 totiž zemřela Ladislavova matka Alžběta. Hájila v Uhrách své nároky proti polskému králi Vladislavovi, ale konce boje se nedočkala. Povídalo se, že prý její smrt souvisela s dočasným usmířením s polským soupeřem: Vladislav prý jí daroval kožich, který byl napuštěn jedem. Když si ho královna oblékla, zemřela. Dvouletý Ladislav se stal úplným sirotkem. Císařský strýc Fridrich si byl vědom, jaký prospěch mu to děcko přináší, a tak začala nechutná licitace. Císař sice nabízí chlapečka na královský stolec do Prahy, ale žádá odměnu. „Za péči a za výchovu“.

Ladislav Pohrobek se stává drahocenným zbožím. Ukazují jej spolu s klenoty poselstvům, které žádají návrat mladičkého kralevice do Čech nebo do Uher. Když se ukáže nebezpečí, že by snad ten chlapec mohl být vyrván poručníkům násilím, stává se z něj vězeň, tak jako byl kdysi Václav vězněm na Bezdězi. Ladislav putuje z jednoho štýrského hradu na druhý. Nezbývá, než aby se král jihočeský (Oldřich z Rožmberka) a král východočeský (Hynce Ptáček z Pirkštejna) domluvili. V srpnu roku 1444. však na Ratajích „východočeský král“ umírá a Ptáčkova strana mění se změnou svého vůdce jméno. Nejenom strana, ale i čas. Neboť u nás právě začíná doba poděbradská.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.