248. schůzka: Bezkráloví

Dostáváme se v našem toulání na začátek bezkráloví. Trvalo 14 let. Těsně před ním – bylo to po bitvě u Lipan – si trůn Českého království vyzkoušeli krátce hned dva panovníci. Nejprve Zikmund Lucemburský a po něm jeho zeť Albrecht Rakouský. Oba si jej užili skoro na den přesně 17 měsíců, což je doba tak krátká, že jako vladaři prakticky nestihli nic pořídit.

„Toho roku 1439. se kolem svatého Ducha (24. května) objevila na nebi kometa a ta znamenala úzkost a strach pro krále Albrechta, knížata a pány, protože nikdy nebylo slýcháno, že by pomřelo tak mnoho pánů jako toho roku. V tomto roce totiž vypukl po svatém Vítu (15. červnu) v Čechách i jiných zemích veliký mor, který trval až do svatého Ondřeje (30. listopadu). V Praze za den pohřbívali přes sto lidí.“

Mor v Čechách

Podle dohadů letopisců si morová epidemie vyžádala u nás asi jedenapadesát tisíc životů. Podlehl mu i biskup Filibert, který korunoval krále Albrechta, „a obor pozemského působení opustili i mistr Křišťan z Prachatic, slovutný svého věku hvězdář a Husův učitel a dobrodějce, jakož i kněz Ambrož, který téměř po dvacet let vládl Hradcem Králové netoliko v duchovním ohledu, a také kněz Jakub Vlk, bouřlivý nástupce Jana Želivského v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.“

Rok 1439 byl pro Albrechta od začátku do konce rokem smolným. Tím nejhorší a definitivním, co se mu mohlo stát, byla smrt, která si pro něj přišla koncem října, ale už předtím, prakticky po celý rok, ho potkával jeden malér za druhým. Začátkem ledna ho potkal neúspěch při jednání s polskými diplomaty ve Vratislavi. Albrecht jim nejprve nasliboval, že jako projev dobré vůle zasnoubí obě své dcery oběma polským královským bratrům, ale pak si to zase rozmyslel a slib svůj odvolal, což Poláky pochopitelně urazilo, takže místo schůzky bez rozloučení opustili, a dalo dost práce, aby se dali (to už byli na zpáteční cestě domů) přemluvit k uzavření příměří ke dni svatého Jana. Tahleta nepříjemnost nakonec skončila vcelku přijatelně, byť to žádný úspěch nebyl, což se rozhodně tvrdit nedá o úrazu, který se králi Albrechtovi ve Vratislavi přihodil, i když se mu stal za okolností jemu zajisté příjemných:

„Král Albrecht chystal se právě přijeti za příčinou záležitostí uherských do Prešpurku, ale když vystrojil masopustní veselosti s pěknou pletí vratislavskou tu spadnuv náhodou ze schodů, zlomil si nohu a musel k hojení svému pozdržeti se ve Vratislavi o několik neděl déle. Také tím pádem okulhavěl navždy.“ Řada Albrechtových malérů pokračovala v Uhrách. O tom svědčí i náš starý dobrý známý Eneáš Silvius: „Když v Budíně byl král s dvorem svým, tu povstal náramný pokřik proti Němcům; Uhři se chopili zbraně, prohledávali město a kde jakého Němce zastihli, na místě ho zabíjeli, také domy kupecké vylamovali a drancovali. Veliký strach z toho šel všem Němcům. Několik hodin trvalo to vraždění a loupení a mnoho Němců bylo zavražděno. Král se polekal a držel se na hradě a mnohé činil výtky královně, že s ní sem jel.“

Albrechta muselo silně štvát, když viděl, že se Uhři dívají na jeho ženu, Zikmundovu dceru Alžbětu, úplně jinýma očima než na něj. „Královna Alžběta z toho velikou radost měla, když sebe nad muže svého ctěnou byla; Uhři zajisté ctili ji, že i uhersky uměla, i dědičkou byla; Albrechta pak přijali jen proto, že byl mužem jejím, nemilovali ho však co Němce, zvláště když jazyka uherského mocen nebyl. Mimoto byla ona ženou velmi chytrou, měla v těle ženském ducha mužného a manžela pak svého vodila kam chtěla. Navedla jej tedy, že spokojil se a učinil tak, jak Uhři míti si žádali.“

Nepokoje v uherském hlavním městě mezitím upokojil Ladislav Gera, který měl doma významné postavení mimo jiné proto, že byl královnin příbuzný. Jezdil po městě na koni a mírnil vztek lidí. „Potom naléhali Uhři, aby jejich země byla bráněna proti Turkům, kteří ji hubili.“ Další problém: vpád Turků do Srbska. Pro Albrechta to bylo mimořádně závažné nebezpečí. Sice dosáhl příměří na jedné frontě, ale na druhém konci říše se mu otevřela fronta nová, ještě žhavější.

„V té době uprchl vládce Srbska, jež se nazývá zemí Ráců, s kněžími a šlechtou do Uher, obávaje se útoku Turků. Ponechal pouze jednoho syna, aby střežil Turky obležený hrad Smederevo, ležící na břehu Dunaje. Albrecht, vyzván Uhry, aby pomohl obleženým, zamířil do Budína. Nevyčkav pomocných sborů, vedl vojsko proti Turkům a tábor umístil mezi řekou Tisou a Dunajem. Zatím turecký panovník dobyl hrad, oslepil vládcova syna a vrátil se domů – krutý člověk, který necítil ani manželskou lásku. U Turků má skutečně manželský vztah malou váhu; někteří z nich mají více manželek, když to majetek dovoluje. Králům je dovoleno ženit se s ještě větším počtem žen. Tak duch, rozptýlený množstvím, nepokládá žádnou za družku a žádné si neváží.“

Albrecht umírá, nastává bezvládí

Albrecht spěchal na jih. Vyrazil v červenci. S nespolehlivou uherskou armádou se ocitl v bažinách při soutoku Dunaje s Tisou. A jestli mu něco teď zachránilo život, tak to byla skutečnost, že se Turci včas zastavili a po pádu Smedereva už dál na sever nepokračovali. Jenomže jeho osud byl beztak zpečetěn. „Když se Albrecht dozvěděl, že Smederevo bylo dobyto a Turci že odešli, rozpustil vojsko a vracel se do Budína. Trýzněn však nezvyklým žárem horkého léta příliš se přejedl melouny a byl postižen průjmy. Pocítil nebezpečí a chtěje zemřít ve vlasti rozhodl se k návratu do Vídně. Vydal se na cestu, a když ji minul Ostřihom, ve vsi, která se jmenuje Dlouhá, napsat závěť a 27. října zemřel.“

Kde je na mapě Maďarska ona vesnice jménem Dlouhá? Nikde. Eneáš Silvius si tak přeložil do latiny – tedy Longa. Její název v němčině zní: Landorf. Ta vesnice se dnes jmenuje maďarsky Neszmély a po česku se jí říká Nesmily. A příčina předčasné smrti toho dvaačtyřicetiletého muže? Pravděpodobně úplavice, o čemž svědčí průjmy, kterými trpěl. Mor, který toho roku řádil v celé střední Evropě, asi Albrechta nezabil. To by se u něj objevily úplně jiné příznaky.

„Odtud ho čeští, uherští a rakouští páni převezli do Vídně, kde leží jeho předkové. Neobyčejný a podivný byl stav, ve kterém po Albrechtově smrti říše česká se ocitla. Počalo tehdáž mnoholeté bezvládí, jemuž podobné ani české dějiny neznají, ani u jiných národů je nalézti nelze. Bezvládí zajisté nepocházelo hlavně ani ze vzpoury a neposlušenství, ani z brojení stran různých, ani z touhy po nevázanosti a svobodě, ani z půtek několika osobovatelů vrchního práva: naopak národ žádostiv byl míti vládce i panovníka, starost o něho po mnohá léta předcházela jiné zemské starosti a podáváno se i k nemalým obětem, jen aby řádné ústrojí právní a vládní mohlo zemi zjednáno býti. Příčina vší neřesti bylo nenadálé ztracení se pramene, ze kterého posavad prýštívala vrchní moc a vláda; hlavní závada pořádku a práva pocházela z nemožnosti nelézti oprávněnce k vládě způsobilého a ochotného; bezvládí rodilo se z pouhého bezkráloví.“

Hledání nástupce

To se opravdu nenašel žádný oprávněnec k vládě způsobilý a ochotný? Ne že by se nehledal. A kde se hledal? Tu... a taky tam... popřípadě onde. Jmenovitě v Bavorsku... a taky v říši... a v Sasku... v Polsku. Ještě tu však byl Albrechtův potomek. Tedy... Ona to byla spíš naděje na potomka... Protože po dvou dcerách byla královna vdova Alžběta těhotná. Psal se prosinec 1439 a čeští stavové svolali na den svaté Lucie sněm – jedna strana měla rokovat v Praze, druhá v Mělníce. Bylo to zveřejněno nejenom v Čechách, ale i na Moravě, Lužici a ve Slezsku, a zprávu poslali i královně Alžbětě do Uher. „Královna dala na to z Budína odpověď, že pro krátkost času nemůže vypravit slavného poselství ke stavům českým na sněm svaté Lucie, ale že prosí, aby ničeho kvapně před sebe nebrali a ovšem nic neuzavírali, co by na újmu mohlo býti právu jejímu a dětí jejích; poselství od ní že vkrátku bude následovati a jakmile z porodního lože, jehož prý blízka jest, opět povstane, že chce osobně přiblížiti se k Čechám.“

A mezitím se jednalo. Hodně se jednalo. Přímo horečně. Od Tří králů se v Praze projednávalo nástupnictví a přechodná zemská správa. Ten sněm byl navštíven vskutku početně. Bodejť by nebyl, když tam šlo o pozice. Jak jde o pozice, hojné návštěvy lze se nadíti... Hlavní slovo připadlo mluvčím katolického a kališnického panstva. A jelikož se zformované panské elity nemínily vzdát svých pozic, tak se jediným řešením se jevil kompromis, respektující dosavadní stav a systém dělené moci. Jaký to až pozoruhodně moderní termín! Dělená moc... Závěrečné usnesení v podobě takzvaného „Listu mírného“ z 29. ledna 1440 zavazovalo rozdělené stavy... k čemu? Pěkně popořádku. Budou toho tři články. Tedy – ty nejhlavnější:

„Za prvé: Nejprve svolili jsme, aby kompaktáta aneb smlouvy učiněné s legáty basilejskými a s císařovou Milostí, od nás všech, od světských i duchovních byly držány a zachovány. Za druhé: Item dále hned o mistra Jana Rokycanu, kterýž byl zvolen k arcibiskupství kostela pražského, svolili jsme všichni světští i duchovní, abychom o to stáli, by nám byl potvrzen a svěcen – a až budeme mít krále, abychom to s Jeho Milostí umluvili mezi potřebnými věcmi. Za třetí: Jestliže by král Albrecht učinil které zápisy nebo dání, jež by bylo ke škodě království koruny české, tehdy my to společně jednostejně zdvíháme, aby to moci nemělo.“

Další body upravovaly konkrétní podmínky všeobecného smíru, k němuž se měla zvláštními listy přiznat šlechta krajských spolků a všechna královská města. Další důležitá opatření byla o císařovně Barboře, tedy vdově po Zikmundovi, aby o nic v Čechách nepřišla. „Originál zápisu toho, dán byv panu Menhartovi k chování, chová se v Jindřichově Hradci až podnes neporušený; visí na něm ještě 68 pečetí tehdejších sněmovníků,“ sděluje nám z hloubi 19. věku František Palacký. Byla to absence vhodného kandidáta na panovnické křeslo, která přivodila nakonec dočasné uklidnění rozjitřených poměrů. Ptáčkova i rožmberská strana dospěla na zemském sněmu ke kompromisní dohodě o rozdělení politické moci a programu pro budoucno. On to byl vlastně jakýsi specifický druh opoziční smlouvy... Model 1440. Nic nového pod sluncem.

Takzvaný list mírný měl čelit zmatkům bezvládí, a současně nabízel oběma hlavním seskupením kališnické a katolické šlechty šanci z něho těžit. Na jeden bod jsme pozapomněli, i když nic jsme z Listu mírného nevynechali. On v něm přímo doslova nebyl. Týkal se nového krále. Že by jako nebylo od věci se po nějakém poohlédnout a co nejdříve ho podle dohodnutého volebního klíče zvolit. K volbě došlo. V poslední jarní den roku 1440. „V Praze se konal velký valný sněm pánů, rytířstva, panošů a měst skoro celého Českého království a Moravského markrabství, a na tom sněmu se konečně dohodli, že budou volit krále, a tak vybrali 18 osob stavu panského, 14 osob stavu rytířského, po jednom z každého krajského města a purkmistry pražských měst. Před tou volbou složili přísnou přísahu, že nebudou vynášet, o čem se při té volbě bude jednat.“ Pochopitelně to nedodrželi. „Stejně se brzy rozneslo, že zvolili knížete Albrechta z Bavorska, který sídlí v Mnichově a že ho volitelé tajně požádali, aby s nimi přijel jednat do Kouby. Z české strany byli v poselstvu pan Oldřich z Rožmberka, pan Menhart z Hradce, pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, pan Jiřík z Kunštátu a Poděbrad, dále čtyři z rytířského stavu a purkmistři měst pražských.“

Albrecht Bavorský... Lišil se nějak od svého rakouského jmenovce? Byl bohatý a kultivovaný. Dobré předpoklady. Dál? Byl synovcem královny Žofie, manželky krále Václava IV. (i jí se říkalo Žofie Bavorská). A další závažíčko, přihozené na stranu pro: uměl česky a kdysi žil poměrně dlouho u pražského dvora. To tedy opravdu nebyla špatná volba... Naše diplomatická mise dopadla v Koubě bledě. Řekli Albrechtovi, že byl zvolen českým králem. Na rudém sametovém polštáři mu českou královskou korunu přivezli... Neprojevil zájem. „Albrecht přijal je vlídně, čestně i slavně, ale v jednání s nimi ukazoval se hned zpočátku jaksi nemluvným a neodhodlaným. Nemohl ovšem nebýti na rozpacích, předvídaje všecky bouře, které s korunou českou měly naň dolehnouti. V takové nesnázi přišel jednou v noci, v doprovodu jednoho ze své rady a dvou komorníků potají k panu Rožmberkovi, jemuž odedávna věřil, prose ho, aby mu poradil upřímně i důvěrně. Pan Oldřich jal se mu tedy vypravovati obšírně, proč a kterak volení jeho se stalo a jak povážlivý je vůbec stav věcí českých. Jasnou tváří a slovy odhodlanými děkoval Albrecht za upřímnou radu. Totéž, pravil, radili mu i vlastní jeho radové, proto jen upevnil se v úmyslu – nevstoupiti na trůn český.“

Albrecht Bavorský odmítá korunu

Několikadenní přemlouvání (účastnil se ho i Jiřík z Poděbrad) nevedlo nikam. Albrecht věděl svoje... Korunní majetek byl během husitských válek rozchvácen, autorita královského majestátu zmizela, a prosazovat do praxe kompaktáta? Bojovat za věc tak nepopulární, jako bylo české kališnictví? Ani omylem... Znepřátelil by si celou Evropou. Ne, tahle kariéra ho vůbec neoslnila. Odmítl.

Tak po kompak se poohlédnout teď? „Když král Fridrich, vévoda štýrský, od Oldřicha Rožmberka napomenut byl, aby také o své zvolení se ucházel, dal za to odpověď: Já o tu korunu nestojím. Vždyť Čechové vědí, koho za krále míti mají!“ Kdopak to byl, tenhleten Fridrich ze Štýrska? Pitoreskní figurka. Mladší bratr Albrechta Rakouského. Převzal jeho žezlo na římském trůně. Mezi námi: vladařil na něm nekonečně dlouho... a nekonečně špatně. Do Čech se mu taky nechtělo. Byl na to příliš ospalý. Působil dojmem neživé loutky – flegmatik, bez energie, nudný patron. Politika ho silně... ale opravdu silně otravovala. Člověk na svém místě. Máloco ho neotravovalo, včetně manželky. Ta byla jeho pravým opakem. Krevnatá portugalská princezna Eleonora věděla, co je život, avšak krále a posléze i císaře zajímaly důležitější věci. Například jeho zahrádka. Ve Štýrsku. No... ono snad bylo dobře, že na českou návnadu tenhle lenivý štýrský kapr nezabral. Další rybky by se snad daly na českou korunu nachytat, jenomže při volbě zase dostaly málo hlasů. Například rýnský falckrabě Ludvík. Polský panovník Vladislav Jagellonský. Fridrich Hohenzollernský. Ani Vilém Saský ke svému jménu nepřipojil přídomek český král. Zatrápená práce... Prosím vás – mohl by nám tady ještě jednou obživnout líný římský král? Jen na chvilku, dlouho ho trápit nebudeme... Co on to tenkrát řekl Oldřichu Rožmberskému? „Já o tu korunu nestojím.“ Jestli to nebude příliš velká námaha, tak bych prosil ještě o druhou část jeho promluvy. „Vždyť Čechové vědí, koho za krále míti mají!“ To je ono! Čechové to věděli? No, nejmíň od února jim to bylo jasné. Anebo aspoň mělo. Co se v tom únoru dozvěděli? Že jeden kandidát na český trůn existuje. A že rozhodně neřekne ne. Proč? Protože byl nemluvně.

Královna Alžběta v Komárně dne 22. února před úsvitem porodila syna zdravého a sličného, jemuž na křtu dáno jméno Ladislav. Toto štěstí dodalo srdci mateřskému odvahy, že od té doby nemyslila na nic, než na pojištění dědictví novorozenci svému; i pustila do zápasu, ke kterému síly její – jak se ukázalo – bohužel nestačily.

Na základě dohod v listu mírném se české stavy rozhodly nahradit chybějící ústřední moc tím, že ji rozdělily a přenesly směrem dolů, do krajů. Představitelé šlechty, zemanů i měst ustavili regionální spolky, ty zabezpečovaly minimální správu a zároveň vojenskou mocí zasahovaly proti místním rušitelům míru a pořádku. V čele landfrídů stanuli volení hejtmani. Časem některé krajské landfrídy projevily snahu dávat se dohromady, přičemž nejvýrazněji se tato tendence projevila tam, kde správu řídily skutečné osobnosti. Tak tomu bylo hlavně ve východních Čechách. Hradecký, chrudimský, čáslavský a kouřimský kraj brzy vytvořily jakýsi spolek, takovou řekněme čtyřkoalici, přičemž hlavou byl obratný pan Ptáček z Pirkštejna.

Těsnou spolupráci s Východočechy navázal také landfríd mladoboleslavský, tam působil jako jeden z hejtmanů dvacetiletý Jiří z Poděbrad. Spolupráci jednotlivých landfrídů zabezpečovaly zase časté zemské sjezdy, kde se setkávali katolíci s kališníky, a když si mezi sebou pěkně od plic všechno vyříkali, tak rukou společnou a nerozdílnou přijímali opatření proti rušitelům. A taky věčně probírali otázku, kterak státu krále opatřiti. Byl to takový náhražkový, spontánně vzniklý správní stroj. K harmonii měl daleko, ale aspoň cosi stálo proti destrukci a anarchii. Proti samovolnému rozkladu vystoupili noví, silní, sebevědomí lidé, kteří nakonec konstrukci státu na svých bedrech unesli. Mezi osobnostmi, kterým náleží zásluha o udržení základních funkcí českého státu, vynikl během velice krátkého času Jiřík z Kunštátu a Poděbrad.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související