214. schůzka: Běží!

„I padl nemalý strach na obyvatele království před tábory. Lidé nevěděli, co mají dělati a které strany se přidržovati. A stalo se, že se mnozí jak šlechtici, tak i sedláci, opustivše všechno, spojili s tábory. Někteří tak učinili z horlivé lásky k jejich zákonu, někteří donuceni strachem, a někteří aby loupili a stali se služebníky nepravosti mamonu. Někteří také, zavolavše na sousedy, říkali: Ukliďte odtud své domy od mého obydlí, protože je chci hned spáliti a utéci se na horu Tábor nebo do pěti měst, abych spasil svou duši. A když zapálil vlastní dům, shořela od řečeného požáru leckdy celá ves. A bylo slyšeti nářek chudáků; vždyť ženy s nemluvňátky, sedíce a plačíce, neměly co píti nebo jísti, ani kde by hlavu k odpočinku sklonily. A kdo by byl viděl tu bídu, nebyl by se mohl zdržeti slz, leda by měl srdce kamenné, a byl by musil říci: Není to zákon Boží, kterýž přikázal nahého odívati, lačného krmiti a žíznivého napájeti, nýbrž je to zákon ďáblův, který oděného do naha svléká, lačnému a žíznivému chléb a nápoj spaluje a ničí.“

Tábory jsme opustili ve chvíli, kdy se loučili (a ne zrovna v dobrém) s Prahou. Během pouhých šesti dní se Žižkovo vojsko dostalo rychlým přesunem do Písku. Dnešní vzdálenost mezi těmi městy je asi 100 kilometrů po silnici, tehdy to bylo jistě víc. Žižka byl tedy velice pohyblivý. Zřejmě se na cestě nevyhnul Táboru, nechal tam civilní část výpravy se ženami a dětmi. Další skupina se odloučila už předtím. Obsadila horu Blaník, odkud podnikala nájezdy proti okolním církevním statkům.

Žižka se chystá na svého největšího protivníka

„Pan Oldřich z Rožmberka, proti němuž táboři v době obléhání Prahy dobyli slavného vítězství v hájení svého vlastního hlavního sídla Tábora, stal se od té doby ještě zuřivějším nepřítelem strany podobojí, ku které se předtím přiznával. Ze msty za utrpěnou porážku dal zjímat všecky kněží rozdávající podobojí na rozsáhlých panstvích svých, a věznil a mořil je na svých hradech na Příběnicích, na Choustníce, Helfenburce, Krumlově, Rožmberku a Nových hradech, chtěje je přinutiti k odpřisáhnutí kalicha, jehož podávání zapověděl také všude na svém zboží.“

Hned, jak se ocitl v Písku, doplňoval Žižka stavy svých jednotek o sedláky. Mezitím co jeho podřízení hejtmani zacvičovali nové bojovníky, vyslal Žižka zvědy a posly na všechny strany. Písku žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Nejblíže byly Vodňany, ale z tohoto města už rožmberští žoldnéři vzali pro jistotu nohy na ramena. Takže když se Žižka rozmýšlel, nač nebo na koho zaútočit, byly na ráně právě Vodňany. Kromě Vodňan ještě taky Český Krumlov. Tam mu sedláci slibovali, že provedou jeho jednotky vnějším opevněním, ale husitský hejtman se nakonec rozhodl pro snadnější kořist. „Purkmistr a konšelé vodňanští, když zvěděli, že Žižka chce přitáhnouti k jejich městu, snažně žádali pana Oldřicha o pomoc, ale již jí včas neobdrželi.“ Žižka zaútočil (podobně jako v případě Vožice) v noci a odpor netrval dlouho. „Dobyl města nejspíš útokem, pročež tu mnoho lidí bylo zbito. Dva kněží, ač prý rozdávali svátost podobojí, a 28 měšťanů, ti všichni bylo spáleni ve vápenici na předměstí budějovickém.“

Události začaly nabírat rozměrů a hlavně charakteru občanské války. Do slova a do písmene se to naplnilo v případě dvou bratří, pánů z Hradce. Oldřich, zvaný Vavák, i když byl mladší, držel rodový hrad a město Jindřichův Hradec. Patřil k Husovým stoupencům, nepřidal se ani k Zikmundovi, ani k Rožmberkovi. Jeho starší bratr Jan byl jedním z nejhorlivějších straníků krále Ryšavce. Ten si ho zavázal tím, že mu dal do správy někdejší královské město Lomnici nad Lužnicí. Jan se snažil, seč mohl, aby se odvděčil. Spolu s Oldřichem z Rožmberka oblehl Kamenici, táborskou posádku zatlačil do hradu a městečko vypálil. V této situaci bratříček Oldřich nabídl Žižkovi spojenectví ve zbrani a taky že se s ním vydá na Lomnici. Což se taky stalo. V polovině září už bylo město obleženo. Bažiny a mokřiny v těsné blízkosti hradeb sice útok zdržely, ale po čtyřech dnech propadla Lomnice ohni. Hrad byl ušetřen (mohl se ještě v budoucnu hodit). Jako jeho velitel na něj nastoupil jeden ze Žižkových hejtmanů – Jan Roháč z Dubé.

Jan Žižka si zřejmě mohl dovolit nechat v Lomnici jednoho ze svých velitelů. Jednak mu vojsko neustále mohutnělo, jednak v té době osnoval v hlavě mnohem širší strategii. Zatímco dřív byl skutečným pánem pouze tam, kde pobývalo jeho vojsko, teď se pokoušel trvale udržovat pod svou kontrolou už jednou dobyté pozice. „Z Lomnice bral se Jan Žižka proti Nové Bystřici, hradu a městu náležitému panu Lipoltovi Krajíři z Krajku, královskému hejtmanu v Budějovicích a spolu i pánu na Landštejně, hroznému nepříteli husitů. Tu také nedlouho dobýval, hrad i město vzal útokem, s velikým okrvavením posádky; nechtěje pak osazovati hradu ani města lidem svým, kázal je obořiti a spáliti ohněm.“ U Třeboně zase pohořel, řečeno obrazně, spíše on – Třeboňští se ubránili a odradili útočníky od dlouhého obléhání. „Tak se obrátil ke Svinům Trhovým, ležícím nedaleko jeho rodiště trocnovského, dobyl i tam hradu vkrátce.“

Přišel, zvítězil a zapálil

Kdyby za každou zastávkou Žižkovy anabáze nezůstávali mrtví na bojišti i ve vypálených sídlech, tak by se mohlo mluvit o docela nudném stereotypu: Přišel, zvítězil a zapálil. Jenomže ona ta parafráze Caesarova citátu ve skutečnosti žádná legrace není. Bojovalo se o bytí a nebytí, a v takovém boji se příliš nepřemýšlí o budoucí slávě. Může být ženám útěchou, že je nechají naživu, když předtím ztratily všechno? I v Bystřici vzal hejtman do zajetí Krajířovu manželku a dceru, aby s nimi vzápětí udělal výměnný obchod za zajatce. „A pak oblehl Panský neboli Malý Bor za Horažďovicemi a tu ležel, až se vzdali. A když z tvrze sestoupili, vypálil ji hned.“ Což neměl dělat. Mohla se mu hodit. Zatímco jeho vojáci srovnávali tu vodní tvrz se zemí, přiblížilo se k nim na dostřel vojsko plzeňského lantfrídu, posílené z Budějovic panem Krajířem. Žižka ovšem neváhal ani chvilku a chladnokrevně jednal: Rychle nechal přemístit vozy na nedaleký vršek s kostelíkem a hřbitovní zdi využil jako pevnostního valu. Strhla se nelítostná řež – jízda katolických pánů v nových a nových vlnách najížděla proti provizorní hradbě. „Žižka se však mužsky bránil, doufaje vždy v Pána Boha a mnoho nepřátel se svými bratřími pobil a zranil a škodu i hanbu jim velikou učinil, takže s hanbou pryč ujeti museli.“

Že by tyto a podobné zprávy dodaly Žižkovým protivníkům na sebevědomí, to asi nedodaly. Pověsti o neustálých vítězstvích jednookého hejtmana odpůrce kalicha psychicky značně deptaly – husitským bojovníků ale naopak tato série neuvěřitelných úspěchů vlévala do žil odhodlání. Žižka vítězil nejenom díky svým válečnickým schopnostem, ale taky díky přesvědčení husitů, že jejich boj je svatý a jejich pravda nepopíratelná. Jenom tak si můžeme vysvětlit praktickou nezdolnost tohoto vojska, které na svých dlouhých pochodech skoro neznalo, co je odpočinek. Za pouhých čtrnáct dní po bitce u Boru nedaleko Horažďovic ležel Žižka u kláštera Zlatá Koruna a dobyl jej. Většina mnichů naštěstí spolu s opatem utekla včas do bezpečí, ale Žižka o svou kořist stejně nepřišel. Stejně jako nepřišel o svou mstu. Nikoli u Zlaté Koruny, ale – u Prachatic.

„Mezi jeho obyvateli převládali protivníci kalicha, kteří krutě pronásledovali sousedy své podobojí. Jedny zjímali a nutili k odpřisáhnutí, jiným pobrali statky a vyhnali je z města, dva neb tři prý upálili. Když je Žižka oblehl, vyzval je, aby otevřeli bránu a vpustili jeho vojsko v pokoji v průvodě se svátostí a s kněžími, pak že se jim neublíží na životech ani na statcích. Ale Prachatičtí s posměchem odpověděli, že nepotřebují jejich těla božího a jejich kněží, neb jim jejich postačují. To uslyšev Žižka, zvolal zdviženým hlasem: Přísahám dnes Bohu, že dobudu-li vás mocí, nenechám naživu ani jednoho, nýbrž všecky dám pobíti, kolikž vás bude! A bratří ze všech stran najednou se hnali ke zdem, na kterých Prachatičtí byli postaveni k obraně, majíce pušky a smůlu i kamení připravené k házení na nepřátele. Ale déšť šípů a kamenů házených od střelců a práčat táborských uvedl je ve zmatek, a zatím táboři přistavujíce žebříky na více místech zlezli zdi a mlátili cepy do těch, kteří se jim postavili na odpor, jiné utíkající honili a zabíjeli na ulicích. Brzy pak otevřeli bránu, kterouž zástup bratří a sester s tělem Kristovým vešel do města. Tu nastalo zabíjení napořád.“

Masakr v ulicích

To, co následovalo, tomu se dá říkat jenom masakr. Dům po domu bratří hledali majetek a poschovávané rodiny. Majetek snášeli na hromadu, muže odváděli do kostelní sakristie. „A když byla řečená sakristie hodně hustě napěchována pětaosmdesáti muži, Žižka (přesto, že zdvihajíce sepjaté ruce k nebi prosili pro lásku Boží, aby ušetřil jejich života) poručil zapálit nad jejich hlavami snopy slámy a sudy smolou naplněné, od nichž dílem ohněm, dílem kouřem všichni byli usmrceni, potom pak probořen nad nimi strop a naházeno kamení, kterým pak zasypáni byli všichni jako ve hrobě ke zpráchnivění.“ Jenom asi sedmi zajatým mužům daroval život (byli podobojí). „Zabitých po domech a na ulicích se čítalo na 230, kteříž pak dílem byli zahrabáni, dílem naházeni do jedné studně. Ženy a děti musili město opustiti a za nimi pak zavřeny brány.“

„Nazítří podařil se táborům na jiném místě výboj ještě znamenitější. Nad řekou Lužnicí, asi míli pod městem Táborem, stály z obou stran řeky dva hrady páně Oldřichovy z Rožmberka, Příběnice jménem, mostem mezi sebou spojené, jeden větší na levém, druhý menší na pravém břehu. Poněvadž byly pokládány za nedobytné, schováno na nich bylo množství pokladů ve zlatě, stříbře, drahém kamení a šatstvu, též svátostí a knih vzácných. Mezi vězni na hradě větším nacházel se táborský kněz Václav Koranda, jenž před dvěma měsíci byl na cestě překvapen a chycen od Rožmberských.“ Další pokračování toho příběhu zní poněkud westernově: „Koranda v noci dostav se náhodou z okovů, osvobodil také jiné spoluvězně své a s jejich pomocí zmocnil se hlídačů svých a dal je na svém místě upoutati. Jeden z nich, jménem Odolen, sliboval učiniti vše, co by žádali, když by ho na svobodě nechali. I poslán byl do Tábora zpravit bratří o tom, co se stalo. Táborský hejtman Zbyněk z Buchova neváhal přitrhnouti neprodleně k hradu. Překvapená posádka na Příběnicích se zděsila, že ve stejném čase i z věže hradu začalo ozývati se nenadálé hrozné heslo: Tábor hurrá! Tábor! – a kameny shazované shůry dávaly důkaz, že věž je v rukou nepřátelských. Boj netrval dlouho. Když větší hrad byl ztracen, posádka hradu protějšího nečekala na útok a sama utíkati počala. Mezi zajatými na hradě byl také mnich Heřman, biskup nikopolský. Toho táboři vzali a byť prosícího a s pláčem vše učiniti slibujícího (rovněž na víru jejich přistoupit a světiti jim kněží, kolik by chtěli), nic nedbali. Utopili ho pod mostem v řece s ukrutností šerednou.“

Vzbuzoval hrůzu a respekt

Žižka táhnoucí krajem musel vzbuzovat mezi nepřáteli respekt. No, ještě víc paniku a hrůzu. Pověst o jeho neporazitelnosti ještě posilovala nelítostnost, s jakou postupoval vůči katolíkům, odběhlíků od kališnické víry a zejména vůči kněžím. Přesvědčen nešanoval nikoho. Většinou daroval holé životy jenom ženám a dětem. Nelze zavírat oči a toto nevědět. Nelze neuvědomit si míru nemilosrdnosti, provázející spor o víru: To Bůh nezná slitování a člověk ho následuje v přesvědčení, že je z vyšší vůle andělem pomsty! Bůh je věru vděčný objekt. Kolikrát mu člověk s oblibou přisuzuje to největší a nejčernější zlo, které má přitom sám ve své duši.

„Velké škody, které utrpěl Oldřich z Rožmberka na panstvích svých, dovršené ztrátou hradu tak důležitého, jakož i strach, jenž krveprolití prachatické způsobilo v krajině, pohnuly pány k vyhledání pokoje s tábory.“ Rožmberk musel s nimi uzavřít příměří, a to až do masopustu příštího roku. Smlouva o příměří vznikla zřejmě na základě Žižkova diktátu. Je datována osmnáctým listopadem 1420 a je to nejstarší listina, jím podepsaná. Asi mu s tím pomáhal nějaký písař, ale Žižka každopádně věděl, co chce, a vyjádřil to stručně, jasně a tvrdě: „My, Jan řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, kdo jej uzří nebo čtený slyšeti budou, že jsme vstoupili a vstupujeme mocí tohoto listu v pravé křesťanské příměří až do masopustu s urozeným pánem Oldřichem z Rožmberka i s jeho se všemi. A to příměří slibujeme držeti pod základem deseti tisíc kop grošů dobrých stříbrných rázu pražského. Urozený pan Oldřich z Rožmberka má nám držeti tyto čtyři kusy na všem svém panství: aby slovo Boží svobodu mělo; druhé, aby tělo Boží a krev jeho svatá byla dávána všem věrným; třetí, aby kněžská nadání byla rušena; čtvrté, aby hříchy smrtelné na svém zboží stavoval, jak může nejdál.“

Následuje zajímavý dodatek jakýchsi trestních sankcí: „Pakliže bychom nezdrželi příměří svrchupsaného, tehdy dáváme plnou moc panu Oldřichovi z Rožmberka neb jeho purkrabím, aby mohli nám i všem našim obcím láti, přimlouvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlouho, dokud bychom jim svrchujmenovaný základ nevyplnili. K tomu všemu na potvrzení jsme pečeti k tomuto listu přivěsili.“

Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu!

A byl zase klid. Na jihu Čech. Jenomže osudy země se nerozhodovaly jenom tam. Do vývoje zasáhla podstatným způsobem Praha. V polovině září vybudovali pražané vojenský tábor na Pankráci. Tím přeťali benešovskou silnici, po které byla zásobována královská posádka na Vyšehradě. Vyšehradské pevnosti hrozilo tím pádem vyhladovění... Aby mohl vysvobodit Vyšehrad, sháněl Zikmund zoufale posily jak doma, tak i v cizině. Mezitím se snažil odvést pozornost husitů diverzní akcí proti Žatci, a taky se pustil do vyjednávání. Jenomže brzy s tím skončil – kvůli své prchlivosti. „Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu!“ řval prý na vyjednavače. Slovník vskutku hodný světského pána veškerého tehdejšího křesťanstva...

K pevnosti dorazily pomocné oddíly orebského bratrstva z východních Čech, ty se utábořily v okolí obce Psáry, východně od vyšehradských hradeb. Hned po nich přibyly sbory severočeských husitů ze Žatce a Loun, zaujaly místo v údolí potoka Botiče. Nakonec dorazila i posila z Tábora. Ta byla ze všech nejslabší – nějakých 30 až 40 jezdců, které doplňoval pěší oddíl. Dostala na starost odlehlý úsek na břehu v Podolí a na blízkém vltavském ostrově. Tím bylo dokončeno hermetické uzavření vyšehradské pevnosti pevným kruhem, tvořeným soustavou příkopů a náspů, která zároveň chránila husity před napadením zvenčí. Jak se žilo v obležení? Toť otázka. Zle. Na Vyšehradě začali z hladu pojídat své koně. Pod tlakem okolností se rozhodli vyjednávat. Vojenský velitel se dohodl rytířsky s obléhateli, že bude vzdorovat ještě měsíc, a když ho Zikmund do 1. listopadu nevyprostí, tak sám posádku vyvede z hradeb. Vskutku gentlemanská dohoda. Osmá hodina byla onoho 1.listopadu rozhodující. Pořádek musí být. Obléhání bez pořádku je předem odsouzeno k nezdaru. Na obou stranách. Mimochodem – došla ona smlouva naplnění? Nikoli. Zikmund měl zpoždění.

„Stalo se, že král, již po patnácté hodině přijížděje se svým vojskem v počtu šestnácti nebo dvaceti tisíc dobře vyzbrojených od Nového hradu, přiblížil se k místu pražského vojska, a stoje na vrcholku kopce, který je na silnici k svatému Pankráci dolů, poodešel maličko stranou, a vytasiv svůj meč z pochvy, mával jím, ve vzduchu, dávaje tím Vyšehradským znamení, aby i oni vypadli z Vyšehradu a udeřili nepřátelsky na pražany, protože sám byl připraven je napadnouti.“ Než se však královští přemístili k Vyšehradu a sešikovali k bitvě, lhůta vypršela. Velitel Vyšehradu Jan Všembera z Boskovic se zachoval jako čestný rytíř. Na znamení, které mu Zikmund dával z Kavčích hor máváním mečem, nereagoval. Vyšehrad brány neotevřel a Všemberovi lidé králi útok neulehčili.

„Když šlechtici z králova vojska viděli že Vyšehradští nezamýšlejí podporovati krále a že se pražané opevnili velmi silnými příkopy, radili králi, aby upustil od útoku na Pražany, chce-li se uvarovati těžké ztráty svého vojska.“ Zikmund jim na to řekl: „Chraň Bůh, neboť dnes naprosto musím bojovati s těmi sedláky!“ Pan z Plumlova ho, jak uvádí kronikář Vavřinec z Březové, vlídně oslovil a řekl: „Vězte, pane králi, že dnes utrpíte velkou škodu a s hanbou odejdete. Já totiž se velmi bojím selských cepů!“ „Vím, že vy Moravci jste velmi bázliví a mně ne věrní!“ Což se moravských pánů muselo silně dotknout, neboť sesedli z koní a řekli mu: „Hle, již jsme hotovi jíti, kam rozkazuješ, a budeme tam, kde ty, králi, nebudeš!“ „A hned jim král ukázal nejnebezpečnější místo nade všechny, aby nastoupili na nižší straně, totiž při mokřinách a rybníčcích a mužně na pražany zaútočili; Uhrům rozkázal, aby sestoupili z vyšší strany po silnici a po oné straně napadli pražské vojsko.“ Ani Uhři, ani moravští páni v Zikmundově armádě, ani kdokoli jiný v jeho službách však neměl úspěch.

Samotná bitva netrvala dlouho. Přes silnou palbu z pražských děl pronikli Zikmundovi muži až na náspy, kde se rozpoutal tvrdý boj. Pražané byli zatlačeni a přinuceni k ústupu. Současně začali útočit čeští a moravští šlechtici, které obtížný terén donutil postupovat pěšky. Kritický moment, kdy se začala bortit celá obranná linie, vyřešil velitel spojených husitských oddílů Hynek Krušina z Lichtenburka. Ten řídil boj od kostelíka na Pankráci. „A když takto sešikováni mužně učinili útok z obou stran na pražany v příkopech,“ líčí nám situaci skoro reportážním způsobem kronika Vavřince z Březové, „ti nejprve postrašeni se obrátili na útěk a hustě se shlukli kolem kostela svatého Pankráce. Když to spatřil pan Krušina, zvolal silným hlasem a pravil: Ó milí bratři, vraťte se zase a buďte dnes statečnými rytíři v boji Kristově, protože se vede ne náš boj, nýbrž Boží; uvidíte totiž, že Pán Bůh vydá všechny nepřátele naše a Boží v ruce naše. Ještě dobře neskončil řeč, když druhý zvolal: ´Běží nepřátelé! Uslyševše to všichni, úprkem běželi, zahnali nepřátelé od příkopů a obrátili je na útěk. Běžííí!“

Srovnání husitského boje s bojem Kristovým dozajista muselo zapůsobit, ale zdá se, že ještě víc pomohlo včasné nasazení záloh, především orebských cepníků, kteří napadli útočníky na benešovské silnici. Nejprve se dalo na útěk patnáct set žoldnéřů, vedených naším starým známým mincmistrem Mikešem Divůčkem, no a po nich už neváhali ani další. Hlavní úder se zhroutil, což přivedlo do svízelné situace kontingent šlechtické hotovosti. Ten mohl ustupovat jedině tou cestou, kterou přišel, což ovšem byl pro vyčerpané rytíře značně nevhodný terén, takže brzy nastal masakr. Byl velký. Hrozný. „Pražané je stíhajíce, některé v mokřinách, některé v rybníčcích a velmi mnohé na vinicích a polích sem tam utíkající přeukrutně pobíjeli k smrti, sedláci cepy, nikoho nezajímajíce, ačkoli oni slibovali dáti se do zajetí, jako zachovávati zákon Boží až do smrti.“ Pozdě.

„Kdo by, leda ukrutnější nad pohana, nepociťoval soustrast, když by, přecházeje po vinicích, viděl těla mrtvých? Který Čech, leda nerozumné mysli, mohl se dívati na tak vybrané a silné bojovníky, mladé, kadeřavé a sličné bez těžkého nářku srdce? Zvláště když byli velmi mnozí na rozkaz kněží ponecháni ležet nepohřbeni, aby byli za pokrm vlkům, psům a ptákům nebeským, a těm, kdo je viděli, k postrachu. I bylo v počtu zabitých napočítáno asi čtyři sta mužů dobře ozbrojených, kromě raněných, kteří zemřeli později, takže se obecně říkalo, že padlo asi pět set z vojska králova; z pražského vojska bylo prý v této bitvě zabito sotva třicet. A byl prý toho dne silný vítr a velmi studený, který více škodil rytířům v brnění než pěšákům v kabátech; ukázal se také ve vzduchu sloup jako duha zbarvený a při pohledu naň se přemnozí divili, co by znamenal.“