195. schůzka: Athleta Antichristi

Nevím, nakolik mediálně dnes zaujme podobné rozvažování, přemítání a uvažování, jakého se dopouštěl někdy na začátku 15. století mistr Jeroným Pražský. V tehdejší Paříži však způsobila disputace našeho krajana hotové pozdvižení. Samozřejmě mezi těmi, kdo vůbec chápali, oč jde - tedy především mezi profesory, bakaláři a studenty vysokého učení. Jednoho dne na přelomu let 1406 a 1407 se objevily na vratech škol a kostelů universitní čtvrti vyhlášky s pozváním na disertaci mistra Jeronýma Pražského o tom, „zda formy v boží mysli se od sebe liší formálně nebo reálně.“ (Zdá se, že lidi před šesti stovkami let dokázaly vzrušovat úplně jiné věci než našince z 21. století.)

Pozdvižení na Sorbonně

To, co ohlásil Jeroným, to byla jedna z běžných disputací o universáliích. Neboli obecninách. No... vysvětlit, co to bylo zač, je poněkud nad naše síly, ale šlo kupříkladu o něco podobného, jako v Jeronýmově přednášce Sníh, led a déšť – z té jsme slyšeli úryvek na začátku tohoto článku. Pro nás však není snad ani tak důležité, o čem Jeroným disputoval, jako spíš, jak se mu dařilo. A dařilo se mu náramně. Což se poznalo podle toho, že skoro nikoho jiného nepustil ke slovu. Což se stávalo zhusta všude tam, kde se Jeroným objevil. Jeho výřečnost byla až neskutečná. První den oné již zmíněné disputace muselo být učené rokování ukončeno nikoli proto, že by mistrovi takříkajíc došla slina, ale proto, že se setmělo a byla tma jak v pytli. Následujícího dne se to po Paříži rozkřiklo, takže publikum, které se dostavilo, bylo již velice početné. Na Jeronýma však nikdo neměl. V jednu chvíli, aby byla zachráněna prestiž učitelského sboru, se kterýsi účastník zmohl na varování: „Mistře, zanechte toho, dokud je čas, abyste se snad nedopustil ještě větších pošetilostí!“ Mistr lakonicky podotkl: „Rád.“ Načež pokračoval non stop zase až do setmění.

Jeroným Pražský|foto:Europeana Collections, CC0 1.0, ©

Jeronýmova učenost a řečnická pohotovost zkrátka ovládla pole. Konference pokračovala ještě i den třetí. Tentokrát přišli i ctihodní otcové (tedy profesoři teologie a práva), ale vedle Jeronýma si ani neškrtli. „Nesrovnává se to s naší důstojností, abychom oponovali osobě tak nepatrné.“ (Já bych řekl, že ti dotyční neoponovali, protože na to jednoduše neměli.) Příběh měl však svoji dohru. Někdo z přítomných Jeronýma udal (nejenom u nás se denuncovalo rádo a skoro s láskou), a to pro některé výroky, nesrovnávající se s oficiálním učením. Například největší pohoršení vzbudila teze, že Bůh nemůže nic zničit. Kancléř university spolu s ostatními teology zvážil míru provinění a rozhodl se Jeronýma předvolat s tím, že ho donutí odvolat všechny bludné nebo sporné formulace. Jeroným neodvolal. Pro jistotu však už na nic nečekal a raději vzal nohy na ramena.

Dominus Hieronymus Bohemus Pragensis

Pod tímto jménem zapsali Jeronýma na jeho nové štaci. Tou byla universita v Kolíně nad Rýnem. Jako pařížský mistr se na této teprve nedávno založené vysoké škole těšil značné vážnosti. Titul „dominus“ (tedy „pán“) příslušel jenom kněžím, kanovníkům a vyšším církevním hodnostářům. Jak už to bylo jeho zvykem, vpadl sem jako vichřice. Po letech proti němu svědčil na kostnickém koncilu jeho někdejší kolega, jistý Dětřich. V horlivé snaze přiložit svoje polínko k chystané hranici obvinil Jeronýma „z mnohých bludů, které nikdy nevymizely z paměti účastníků.“ Když ho však Jeroným požádal, aby byl tak laskav a uvedl aspoň jeden z těch bludů jmenovitě, byl přiveden do úzkých a prohlásil, že je oznámí obžalobě později.

Ještě větší konflikt měl Jeroným v Heidelberku. Tam totiž namaloval na tabuli něco jako... inu, nejspíš se ta malůvka podobala štítu ve tvaru trojúhelníku, postaveného na špičku. Uprostřed byl ještě jeden trojúhelník a v něm byly napsány pojmy: „Bůh, voda, duše, živočich, člověk.“ V jednotlivých rozích velkého trojúhelníku se pak nacházely pojmy jako „Otec, led, paměť, orel, sv. Augustin“ – to stálo v jednom rohu; ve druhém pak „Syn, déšť, rozum, lev, sv. Jeroným,“ a zbýval třetí roh, a v něm: „Duch svatý, sníh, vůle, tele, sv. Ambrož.“ Od všech rohů směrem ke středu napsal Jeroným slůvka „je“. zatímco po obvodu trojúhelníku (od rohu k rohu) bylo napsáno „není“. Tak, a teď už se mohly jednotlivé pojmy pohodlně dosazovat, pospojovat a číst. Tak třeba: „Otec není Syn a není ani Duch svatý, ale všichni tři jsou Bůh.“ Anebo: „Led není déšť ani sníh, ale všechny jsou voda.“ A ještě do třetice: „Paměť není rozum a rozum není vůle, a tak dále, nýbrž paměť, rozum i vůle jsou: duše.“ Reakce byla jednoznačná. Můžeme předpokládat, jaká: Kacířství!

Nejkacířštější se zdálo Jeronýmovo tvrzení, že tajemství božské trojice lze převést na společnou podstatu s jevy pozemského světa. Když kupříkladu Syna božího umístil do stejné kolonky jako déšť.

Útok proti církvi

Snad jsme věnovali až příliš mnoho času učeným sporům, kterým dnes rozumí jenom pár historiků a teologů. Pro Jeronýma však byl tento učený spor – jak se ukázalo – osudný. Byl totiž pokládán za útok proti církvi samé. Církev byla totiž milostivější k pohanovi než ke kacíři. Její síla byla v jednotě teorie a praxe, každá úchylka byla nebezpečná. Když už se musela smířit s existencí jiných náboženství, tak se rozhodně nehodlala smířit s existencí odstředivých názorů ve vlastních řadách. Kde nestačí síla argumentů, nastupuje síla moci. Jako bod číslo jedna přišlo varování: „Hleďtež, aby vás někdo neobloudil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista!“ To bylo takové ještě docela přátelské dloubnutí pod žebra, ale hned nato přišel zákaz pokračovat pod trestem vyloučení z university. Ze zákazu si Jeroným nic nedělá, ale už další den ho do poslucháren nikdo nevpustí, takže odešel na hřbitov sv. Pavla, a tam (podle škodolibého zápisu) „nalezl toliko sedláky a starce, protože studentům bylo pod přísahou zakázáno zúčastnit se jeho projevu.“ Následovalo obvinění ze čtyř bludných článků, ale „jisté překážky znemožnily donutit jej k odvolání prostředky práva.“ On totiž Jeroným zase pro jistotu utekl. Dost rychle. Zdejší fakulta svobodných umění vydala usnesení, „že napříště každý cizí bakalář a mistr musí předložit své disputační teze k předchozí censuře.“ Načež milého Jeronýma ze svých řad vyloučila. To jsou paradoxy... Dnešní slavná heidelberská universita se k Jeronýmovi hlásí jako k jednomu z největších učenců...

„Zatímco Hus z Prahy a z Čech nevycházel, zdálo se, že Jeronýmovi horlivému Evropa celá nestačila uhasiti žízeň jeho po vědách. Již co student došel na universitu v Oxfordu. Pak bral se opět do ciziny, avšak dosti na tom neměv, dal se na cesty až do Palestiny a Jeruzaléma, i navštívil později také jiné krajiny, brzy co rytíř a dvořenín, brzy co učenec si počínaje.“

Jeroným Pražský|foto:Europeana Collections, CC0 1.0, ©

Pročpak si to Jeroným namířil do Svaté země? To nikdo vlastně neví. Že by zbožný úmysl? Vyloučeno to není. Je tu však ještě jedna hypotéza. Jako první s ní přišel historik profesor František Šmahel: Do Palestiny se v té době vydal jistý poměrně vysoce postavený Čech. Jmenoval se Filip Lout z Dědic. Jak vysoké bylo to jeho postavení? Královský lovčí a přední dvořan Václava IV. Důvodem Filipovy pouti k Božímu hrobu byl zřejmě slib, učiněný v jakési svízelné životní situaci. Lout byl docela zámožný člověk, a tak si mohl dovolit nejenom menší cestovní doprovod, ale i tlumočníka. No a zcestovalý a světaznalý Jeroným by byl (podle této domněnky) pro královského lovčího tou nejvhodnější osobou. A jak dlouho byl na cestách? V květnu 1408 (kdy se jednalo o odsouzení Wiclefových článků na půdě university) už v Praze nebyl, a není vyloučeno, že do podzimku byl zpátky. A to stihl – začátkem 15. století? Mohl to stihnout. Už století předtím zavedly Benátky do Palestiny pravidelnou námořní dopravu kolem Peloponésu přes Krétu a Kypr. Pokud výpravu nepotkala žádná nehoda nebo bouře, nemusela cesta z Prahy do Jeruzaléma a zpět trvat déle než pět měsíců.

„Mistr čtyř universit,“ říkalo se Jeronýmovi Pražskému, což byl titul, jaký nosil v Evropě jenom málokdo. Byl už totiž mistrem pařížské, kolínské a heidelberské university. Zatímco doma, v Praze byl pořád jenom bakalářem. Mistrovský sbor vysokého učení Karlova prověřoval důkladně z prestižních i jiných důvodů každého mistra cizí university, než ho přijal do svých řad. Nejméně čtyřicet dní trvalo zkušební období disputací a ukázkových lekcí. Výjimku neměl ani Jeroným, takže teprve po těch čtyřiceti perných dnech ho mohla zkušební komise v čele s Ondřejem z Brodu zařadit na první místo mezi čtrnácti úspěšnými kandidáty mistrovského gradu svobodných umění. Z těch třinácti, co byli kromě Jeronýma jmenováni mistry, patřili pouze dva do českého národa.

Jan Hus, obraz byl získan darem roku 1925 od Ludmily Schellenbergové z Výmaru, vnučky Jana Kollára|foto:Národní muzeum

„Tehdy on Jeroným i s Janem Husem, vidouce ty věci a chtíce takovým věcem odepříti, šli ke králi českému s některými z urozených Království českého a vypravovali jemu ty věci a na tom uzavřeli, že je to věc neslušná a že by se chýlila ke zkáze jazyka českého.“ Jak se všichni zajisté domýšlíme, šlo o poměr českého a cizích hlasů na pražské universitě. „I dal jest radu Jeroným Husovi, aby na kázáních lid český navodil, aby toho déle netrpěl, by Němci měli tak nad Čechy vládnouti. A potom Jeroným a Jan Hus s pomocí některých pánů českých i jiných lidí k tomu přivedli, že kdež bylo šestnáct Němců v radě města Pražského, tu bylo vsazeno šestnáct Čechů, a místo dvou Čechů byly vsazeni dva Němci.“ Do popředí české společnosti se dostávají tři jména: Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan z Jesenice. Hus dává dohromady program, Jeroným má na starosti taktiku, Jesenic se ujímá jemných otázek práva a diplomacie. Němečtí mistři a žáci jdou do útoku. Saský mistr Ludvík Meistermann (taky už jsme tuhle postavičku na svých toulkách českou minulostí kdesi potkali) navrhuje na jedné universitní schůzi, že někteří Češi by měli být poznamenáni křížem, jak bylo zvykem u usvědčených kacířů. „Právě přemnozí cizáčtí lháři se lstivě a lživě pokoušejí navléci na nejvěrnější muže našeho svatého českého národa onen potupný plášť poznamenaný šedivým křížem, aby tak mohli zakrýt vlastní hanebnost a hanbu.“ Autor tohoto citátu: Jeroným z Prahy.

„Už přemnozí starověcí spisovatelé dokazují, že láska k vlasti má všecko převyšovat tak, abychom za vlast bojovali nejenom slovy, ale i činy. Cato praví: Bojuj za vlast. A Cassiodorus říká: Jednomu každému má být jeho vlast nejdražší. A podle Horatia v jeho knize Básní je dokonce sladké a čestné pro vlast umříti. Avšak bohužel láska k vlasti se již z mnohých vytratila – a zejména v tomto městě Praze. Málo nebo vůbec nedbají na to, že tato svatosvatá obec je ve svých užitečných příslušnících podvodně a lživě špiněna. Neboť, abych řekl pravdu, která, byť jediná obec na světě by strpěla takovou potupu, ačkoli by se mohla bránit? Což všem tu nejsou známi kněžští nedoukové, od nikoho vědeckými hodnostmi nepovýšení, jak lživě na kázáních v lidovém jazyce před lidem plácali, že zde ve městě je plno kacířů, které nazývají viklefisty? Pokud jde o mne, já před vámi prohlašuji, že jsem četl a zkoumal knihy mistra Jana Wiclefa podobně jako i knihy jiných učitelů, a vyznávám, že jsem se z nich naučil mnohému dobrému. Toho mě však uchovej Bůh, abych byl tak bláhový a zastával jako víru vše, co jsem četl v jeho knihách nebo v knihách jiného církevního učitele. Neboť jedinému Písmu svatému vždy zachovám tuto uctivou poslušnost: Písmo praví, že to tak je – tedy je to pravda.“

Jeronýmových projevů se zachovalo jenom pár. Ale i toho mála, co nebylo spáleno spolu se svým autorem, je jasné, jak skvělým byl tento čtyřnásobný mistr řečníkem. Lehce si představíme, jak na jeho ústech visely stovky studentů i učitelů vysokého učení, jak nejenom věděl, co má říct, ale taky, jak to co nejlépe prodat. Přímo mistrovsky dopadl pro Jeronýma quodlibet na samém začátku roku 1409 (tedy doslova pár dnů před tím, než král Václav vyhlásil Dekret kutnohorský). Nejenom v Paříži, Kolíně a Heidelberku, ale i v Praze odvedl Jeroným výkon, který rovněž nikdy nevymizel z paměti účastníků: „Ať kdokoli prohlásí o kterémkoli ryzím Čechovi, že byl nebo že je kacířem – od krále až po rytíře, od rytíře až po zemana, od zemana po sedláka, od arcibiskupa po kanovníka, od kanovníka po posledního kněze, od purkmistra tohoto města až po konšela a měšťana, od měšťana po kteréhokoli řemeslníka – já sám, jeden za všecky odpovídám, jak musím, a to z celého srdce, na plná ústa a neohroženě: Lže a není hoden víry. Za tímto slovem chci stát nyní a vždycky.“

Když to vypadalo, že ten památný lednový quodlibet je už u konce a přítomní se chystali k odchodu, vynutil si Jeroným hlasitým zvoláním pozornost. Oznámil udivenému shromáždění, že mu právě jakýsi student doručil list oxfordské university, který dosvědčuje pravověrnost a bezúhonnost Wiclefovu. Wiclef nebyl ani odsouzen ani upálen, nemají proto pravdu ti, kteří rozhlašují, že byl kacířem. „Já sám bych si jenom přál, aby Bůh dovolil jeho duši pobývat tam, kde je duše svatého doktora.“ Připravil si Jeroným takový závěr? Bylo to jeho aranžmá? Jestliže bylo, tak bylo připraveno výborně. To, co říkal na Wiclefovu obhajobu, bylo potvrzeno dobrozdáním jeho mateřské university! O těch pár rukavic, biret a dvě kopy grošů, které dostal mistr Matěj z Knína podle statuty za přípravu a řízeni quodlibetu, se podělil se svým kolegou Jeronýmem, neboť ten si to rozhodně zasloužil.

Zápasník Antikristův

Netrvalo dlouho a český král vydal za svého pobytu v Kutné Hoře dekret, který podle tohoto města potom dostal jméno. Čechům patřil nadále na pražské universitě tři hlavy, ostatním národům zbyl jeden. Odešlo sedm set až osm set akademiků. Část jich zamířila do Vídně, někteří dali přednost Erfurtu, Heidelberku nebo Paříži, byli i takoví, kteří dalších studií zanechali. Odchod znamenal nějakou dobu oslabení, zpočátku ani ne co do úrovně, jako spíš do počtu, ale každopádně způsobil, že se v okolních zemích začala vést nenávistná propaganda proti Čechům, že byla tupena pražská universita, že se počet nepřátel radikálně zvětšil. Nepřátel koho? Názorně to ukázal takzvaný Rodokmen pražských viklefistů. Tento pamflet byl vlastně jakousi parodií na Kristův rodokmen podle evangelia svatého Matouše. Jeronýmovi se v něm dostalo zvlášť milé pozornosti: „Počíná se zlořečená kniha rodu všech kacířských synů: z ďábla byl počat Viklef, ten zplodil Petra ze Znojma, Petr Stanislava. Stanislav zrodil Husa, Hus Marka z Hradce. Marek Zdeňka z Labouně, ten pak Šimona z Tišnova. Šimon zplodil pateronásobného ničemu Petra z Koněprus, Koněprus zplodil Křišťana z Prachatic, Křišťan Knína, otce vší nepravosti, Knín zplodil Jeronýma, to je athleta Anticristi, Jeroným zplodil Jesenice, a to bylo až do vystěhování tří národů.“ Athleta Anticristi... Když si to přeložíme z latiny, vyjde nám „Zápasník Antikristův“. Kdo dal Jeronýmovi tuhletu zlověstnou nálepku, ten se ho musel hodně bát...

„Mistr Jan Hus, neměv na tom dosti, že na kázáních svých v Betlémě každou neděli vyhlašoval nové odpustky za pouhý klam a mam, rozepsal pozvání téměř na všech dveřích kostelních a klášterních v Praze na disputaci do veliké síně karolinské. Nadarmo protestovali proti tomu dotčení údové fakulty teologické, dovozujíce, že nepřísluší věřícím dělati se soudci nad stolicí apoštolskou. Sešlo se shromáždění profesorů, mistrů i studentů velmi hlučné, a jak předvídati bylo lze, stalo se velmi bouřlivým. Hus dokazoval, že odpustky nemají žádného základu v Písmě svatém a tudíž nemají platnosti. Údové fakulty teologické činili jemu tuhý odpor. Mistr Jeroným Pražský ale přispěl příteli svému k pomoci ohnivou a dlouhou řečí, dojímav zvláště city mladších posluchačů, a způsobil mezi nimi tak živé pohnutí, že rektorovi universitnímu sotva lze bylo utišiti je zase. Proto také studenti přiznali čest vítězovu toho dne, osvědčujíce to průvodem takřka triumfu podobným až k Jeronýmově obydlí.“

V té době se v Praze vůbec začaly dít věci. My se kvůli věcem, které se tu děly, musíme - jdouce po stopách Jeronýmových – tak trochu v jakési smyčce vrátit do míst a času, na němž a v němž jsme již jednou pobývali. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka nařídil odevzdat všechny knihy toho kacíře Wiclefa. Kdo by tak neučinil, tomu hrozila klatba. Někteří faráři projevili předčasnou iniciativu a za kacíře označovali jmenovitě Husa, Jeronýma, Jesenice, Stanislava ze Znojma a Štěpána Pálče. V té době zvlnila už tak dost napjatou atmosféru v Praze taková příhoda: v dominikánské klášteře jakýsi mnich Petr výslovně napadl a označil za vyobcované všechny uvedené mistry. Včetně Jeronýma. „Milované děti!“ prohlásil onen mnich. „Z příkazu našeho pana arcibiskupa exkomunikuji všechny a každého, kdo neodevzdal Wiclefovy knihy a knihy obsahující jeho názory – v lidovém jazyce die Keczerey – a všechny ty, kdo tvrdí, že je universální člověk a rovněž universální osel, a rád bych vám je vyjmenoval, ty kacíře, ale úřady mi to zakázaly.“ Mnich sice nikoho nejmenoval (neměl na to ostatně nejmenší právo), ale z té narážky na „universálního osla“ bylo každému jasné, že se otírá o Jeronýmovy názory. Ten se o tom doslechl při obědě, a jak mu kázala jeho nátura, spěchal do kláštera, aby si to s dotyčným vyřídil. Nejspíš ručně...Každopádně se na kazatele obořil a jenom přítomní laici a zvláště pak nožíři mu zabránili, aby toho mnicha nepopadl a neodvedl k potrestání na radnici. Tady už Jeroným nechal slov a vystřídal je činy.

Jeden z těch činů vešel přímo do historie. V době, kdy v rodném jazyce Johna Wiclefa znamenal o slovo happening docela obyčejně událost, uspořádal Jeroným v Praze něco, co se docela podobá happeningu ve století 20. anebo tomto. Bylo to těsně poté, co do Prahy dorazil kolektiv prodavačů odpustků. Zjevné svědectví o vášnivosti ruchu tehdejšího dával satirický průvod po Praze k pohanění papeže, ustrojený od jednoho z milců králových pana Voka příjmím Voksa z Valdštejna. Pan Voksa zřejmě celý ten nápad provedl. Jeho autorem však byl Jeroným. „Student jeden za veřejnou nevěstku přistrojený posazen byl na vůz ozdobný, navěšeny mu na krk a na prsa buly papežské, a vezen pak v průvodu šašků i oděnců, necudné posunky a kejkle prováděje, nejprve ke dvoru arcibiskupovu na Malou Stranu, pak mostem a celým Starým Městem, vedle dvoru králova na příkopy Města Nového. Tu pod pranýřem snesena hranice, na ni naloženy buly a podpáleny – parodie to na spálení knih Wiclefových před dvěma léty v Praze – vše za velikého davu diváků a s rozmanitým osvědčováním citů i hlasů té scéně přiměřených.“

Jak už víme, Václav IV. tímhle happeningem zrovna moc nadšen nebyl. Jak Jeroným svého krále znal, tak věděl, že s pokornou omluvou na něj nemůže. Když už maškaráda, tak ať z ní má potěšení i Václav. A tak Jeroným usedl přestrojen za žebráka a na oslu přijel na králův stejnojmenný hrad (tedy Žebrák) a vydával se za jednoho z učedníků Kristových. U panovníka měl s tím divadlem úspěch a o nějakém potrestání se už nemluvilo.
Zatím ze všeho vyvázl, zatím neustále vyhrával. Ale už brzy došlo i na něj.