170. schůzka: Kramaření s vírou

Na druhé straně církev hluboké lidské víře nikterak nevycházela vstříc, jenom ji víc a víc zneužívala. Duchovenstvo odshora dolů, od papeže až po posledního klerika chtivě bralo za každý náboženský úkon peníze. Od křtu po pohřeb, od přidělení církevního obročí až k poplatkům za odpuštění hříchu.

„Vím dobře, jak čas bude žasnout nad podobnými věcmi a nad tím, jak mohla církev klesnout do takového zmatku a tak dlouho v něm setrvat. Byla to rána seslaná Bohem, aby dala znamení a varovala kněžstvo před velikou mocí a velikým nadbytkem, jimž se těšilo a jimiž se holedbalo. Většina kněží jí ostatně nedbala, neboť byli tak napojeni pýchou a domýšlivostí, že každý chtěl převýšit svého nejvyššího nebo se mu podobat, a proto se záležitosti vyvíjely špatně.“ 

Tato slova jsou skoro 600 let stará. Použil ve 3. díle svých Kronik Jean Froissart. Pan Froissart sice psal o Francii, ale u nás to nebylo lepší. Svědectví podává našinec, historik František Palacký: „Netoliko papežství, ale i císařství kleslo na počátku 15. století hluboce rozdvojením se a nesvorností, tak i nesprávností a nehodným se chováním hlavních svých representantů. Rozstoupilo se křesťanstvo mezi dvojí papeže a dvojí císaře čili krále římské, kteří brojili proti sobě vespolek. Někteří národové ctili Bonifáce v Římě, jiní Benedikta v Avignonu co pravé papeže a duchovní hlavy křesťanstva; někteří uznávali krále Václava Českého, jiní Ruprechta Bavorského za hlavy světské. Toto vzájemné podrývání autority a moci hlav křesťanských mezi sebou, a vedle toho nadobyčejná mravní kleslost jak duchovenstva vůbec, tak i hierarchie římské zvláště dávaly mnohé příčiny k pochybování, byly-li mocnosti tyto vedeny skutečně duchem svatým...“

Když církvi narostou dvě hlavy

Řekněme si to hned na rovinu: nebyly. Pochybování muselo nutně zesílit, když církvi narostly (jako nějaké obludě) dvě hlavy. A kdyby jenom narostly – ony začaly také intenzivně soptit a dštít oheň a síru, přičemž vzaly za své mnohé svaté pravdy a mnohé ideály. (Čtenářstvo zajisté chápe, že řeč se nyní vede o dvou mužích sedících na dvou papežských stolcích ve dvou městech.) Už od doby, kdy na jednom z nich, tom římském, usedl Urban VI., a na podobném v Avignonu Kliment VII., ztratili věřící půdu pod nohama. Cosi podstatného se zhroutilo. Byla to především jistota, o kterou přišli. Dosavadní jistota, že cokoli se děje, děje se z vůle boží. Papežové se totiž častovali veřejně urážkami velice nevybíravými a navýsost světskými, prohlašovali jeden druhého za kacíře a posílali se do pekel. Který z nich byl ten pravý, a který Antikrist? Podle čeho to měl křesťan poznat?

Církev byla ochromena chorobou. Ta infekce nepropukla náhle, jak to snad mohlo vypadat. Plížila se už delší dobu, už od okamžiku rozdvojení, schismatu – a k tomu přece došlo v posledním roce vlády císaře Karla IV. Vrcholu dosáhla za tři desítky let nato – v roce 1410. Tehdy to vypadalo na hotový konec světa: křesťanům žehnali až tři papežové – to máme Řehoře, Benedikta a ještě k nim přibyl Alexandr – zatímco na světském trůně říše římské se cpala a strkala trojka rozvaděných Lucemburků – tedy Václav, Zikmund, a taky Jošt. Ale tak daleko jsme se ještě nedostali. Skoro se chce dodat: naštěstí.

„Tu rege, tu ora, tuque labora!“ Takto zněl nezrušitelný příkaz boží, jakýsi klíč k rozdělení společnosti: „Ty vládni, ty se modli a ty pracuj!“ Byl to princip, jehož oprávněnost se dokazovala jakousi kruhovou definicí: „Svět je takový, jaký ho uspořádal Pán, a to na věky a spravedlivě, neboť záměry Hospodina nemohou být ani neúčelné, ani nemravné.“ Bohu se zlíbilo stvořit trojí lid. Nahoře byl panovník a feudálové. Pak tady bylo místo pro duchovenstvo. Meč a kříž byli spojenci. Jejich svazek podpíral člověk tuctový a obyčejný. Takový človíček měl ruce volné, nedržel v nich ani meč, ani kříž a mohl se tudíž věnovat hroudě, řemeslu, službě, jakož i výživě nositelů onoho meče a onoho kříže. Každý přicházel na svět předurčen. Úkol mu vlastně přidělil Bůh – v tom si byli panovník, prelát i podruh rovni. „A láska, která je třetí osobou v božství, musí spojovati tyto tři části.“ Nikdo se proti tomu nebouřil. Zákony lidské se takto (tedy skrze církevní učení o trojím lidu) stávaly zákony božími.

Církev brala, kde mohla

„Ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnánie, ono za pohřeb, ono za pokropenie, ono za modlitby. Haléřík poslední, jejž jest babička v šlojieřku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík jest na ní vylúdí...“ Ve svém Výkladu desatera si svou domovskou organizaci (tedy církev) podal její člen – universitní profesor Jan Hus. Církev brala, kde mohla. Od kolébky do hrobu provázela člověka natažená dlaň kněze či mnicha. Přesně tak, jak to popisuje Hus: Za křest, za zpověď, za poslední pomazání, za modlitby, za mši, za pohřeb, za každý náboženský úkon se platilo. Ve městech vlastnili církevní hodnostáři a kláštery nezastavěné pozemky, spekulovali s nimi a přijímali z mnohých měšťanských domů pravidelný úrok – takzvanou věčnou rentu. Drobní řemeslníci totiž zadlužovali své domy a byli nuceni platit věřitelům buď doživotně nebo „věčně“ dědičný úrok – rentu, která se nikdy neumořovala. V 15. století byla u nás církev největším feudálem – odhaduje se, že vlastnila třetinu až polovinu veškeré zemědělské půdy. Vytvoření takového rozsáhlého pozemkového vlastnictví jí umožnila mimo jiné takzvaná „mrtvá ruka“.

Od 13. století u nás zaváděla církev celibát, který zamezoval tříštění majetku. Zatímco majetky světských pánů se dědickými odkazy znovu a znovu drobily, ty církevní trvale rostly. V době předhusitské existovala v Čechách a na Moravě velmi hustá síť farních kostelů. Bylo jich přes tři a půl tisíce. Povinností vesnického obyvatelstva bylo každoročně odvést v pravidelných splátkách jednak normální poddanský úrok z výnosu půdy (ten inkasovala vrchnost), jednak církevní desátek (ten putoval do rukou církevním správcům). Desátek znamenal původně desetinu, byl to opravdu každý desátý snop a každá desátá slepice. Později šlo spíš o pevně stanovenou část vymláceného zrna anebo o určenou finanční částku. Ve 13. století se desátek vybíral jenom třikrát, zatímco koncem století následujícího už to bylo osmkrát.

Tím ale nebyly „dluhy“ ani zdaleka vyrovnány. Platilo se takzvané „podýmné čili desátek biskupský“ – to znamená groš či půlgroš za každou domácnost: doslova „z jednoho ohně“. A ještě tu byly pomoci. Neboli mimořádné dávky vybírané zprvu občas, během let pak častěji a častěji, až se z mimořádných staly pomoci docela řádné. Zvláštní způsob vydírání – opravujeme se: vybírání – představoval systém „železné krávy“. Což je poněkud podivný termín, leč ona byla taky poněkud podivná praxe s tou železnou krávou. Fungovala tak, že lidumilný farář půjčil chuďasovi krávu. Chuďas za to platil smluvený paušál. Když však kráva pošla, nastala katastrofa. Peníze na nové dobytče poddaný pochopitelně neměl, a tak pracoval a sloužil, po celé roky obdělával polnosti fary. Anebo taky byly krávy zádušní. To je takový terminus technicus. Ty krávy suplovaly duše blízkých zemřelých. Sedlák dal farní správě darem krávu s podmínkou, že farář bude v určité dny sloužit mši za zemřelé příslušníky dárcovy rodiny. Protože ji sloužil „za duše“, tak se říkalo takovým kravám „zádušní“. Jenomže farář většinou nemíval žádný chlév, a tak podstoupil krávu „pod plat“ nebo taky „pod nájem“ nějakému chalupníkovi, kterému pak byla ta kráva zapsána do gruntovní knihy zároveň s poplatkem z ní jako dluh. Ovšem i zádušní kráva se mohla rozloučit jednou se životem... no a právě tehdy došlo na železnou krávu. Aby tu krávu nájemce zaplatil, na to nebyly peníze, a protože ji měl zapsanou, musel pravidelný roční poplatek platit – on, jeho nástupce i další dědicové. Kráva se sice už dávno rozžehnala se světem, ale jinak byla k neroztrhání (jako by byla z plechu nebo: ze železa). Přesně tak to cítili chudáci dlužníci a tímto termínem nazvali mrtvé, neexistující dobytče krávou železnou, čímž ji odlišili od obyčejné živé dojnice zádušní. Například v Boroticích na Příbramsku měli jeden čas dohromady „16 zádušních krav a 12 železných“. Poplatek ze železných krav se platil po celé generace, dokud se její majitel nevyplatil nebo dokud zákon nesmyslný úvazek nezrušil.

Ofěry – dary kněžím

Byl tu však ještě jiný pramen zisků – ofěry. Z latinského slovesa „offerre“, což znamená „vstříc nésti, podávati, nabízeti.“ Ofěry byly dary kněžím. Věřící si jimi vykupovali beztrestnost a spasení před Bohem. Z těchhletěch ofěr se vyvinul systém odpustků, a to byl už doslova vrchol kramaření s vírou.

„Roku 1393. započato bylo na Vyšehradě milostivé léto, které propůjčil papež Bonifacius na prosbu krále Václava. Začalo v postu, v tu neděli po středopostí, kdy se zpívá Plesej, Jeruzaléme, tedy 16. března a trvalo až do Povýšení svatého Kříže, 14. září.“ Na milostivé léto jsme sice v Toulkách už narazili, ale nebude od věci ozřejmit, jak se pomocí něj manipulovalo s lidskou důvěrou. Od března do září měl každý věřící možnost dosáhnout úplného odpuštění hříchů, musel ovšem vyhovět určitým podmínkám. Když to byl Pražák, tak měl za úkol celkem patnáctkrát navštívit čtyři chrámy z těchto sedmi: Buďto putoval „na Vyšehrad k svatému Petru, k Božímu tělu na Novém Městě pražském, k Panně Marii Sněžné, na Zderaz, na Hrad k svatému Václavu, na Strahov a na Břevnov.“ Pokud byl dotyčný hříšník přespolní, stačilo, aby stanovené pražské kostely navštívil nikoli 15krát, ale pouze 7krát. Jeho povinností bylo dále vykonat zpověď a nějaký milosrdný čin uložený zpovědníkem. Odpuštění se však dostavilo teprve poté, co na oltář v některém z označených pražských kostelů položil částku, odpovídající výdajům, které by mu vznikly, kdyby byl za předchozího milostivého léta (to se konalo v roce 1390) podnikl zbožnou pouť do Říma a zpět. No dobře... ale co když si nějaká ta hříšná nádoba vyměřila příliš skromnou režii? Od toho tu byl pověřený duchovní, aby mu výši položky napařil "dle stavu a jmění." Odpustky přerostly v docela běžné kupčení. Jakmile papež potřeboval další přísun financí, vypsal odpustkové buly, které jeho najaté služebníci normálně prodávali. Bubnovalo se přitom na buben, hříšníci házeli do truhel peníze a oplátkou dostávali pruhy popsaného papíru, které je očišťovaly i od těžkých hříchů.

Legát přijel do Prahy,
vzbudil kanovníky,
by k němu přistúpili,
krále s obcí lúpili,
po vší české zemi.
Bubeník, ten je vozí v voze,
raduje se každé koze,
kdož mu ovci, krávu dá,
všecky římské odpustky má
pekla i propasti.

Tohleto veršování jsme našli v Hradeckém rukopise, kde se nachází Desatero kázanie božie. Skutečně zbožných lidí se všechny ty podvody a vydírání hluboce dotýkaly a urážely je. Z věřících se pak stávali hříšní zbojníci. Ano, v pramenech se často a opakovaně dovídáme, že častou formou protestu proti odpustkům bylo kálení a močení do papežských truhel...

Chceš-li přijít k papeži,
měj za pravdu stálou:
pro chudé tam není vstup,
dárce vítán s chválou.
Proto "papež" říká se,
chcem-li dobře chápat:
všecičko, co jiný má,
sám že touží spapat.

Žáci darebáci si opravdu nebrali servítky vůbec před nikým, jak nás o tom přesvědčují verše, které z latiny přeložil jazykovědec a spisovatel Rudolf Mertlík.

Vrátný baží po darech,
písař, kancléř baží.
Kardinály blaží dar,
papeže dar blaží.
Těmhle dáš a dáš i těm,
dáváš do třetice,
a když jsi už dosti dal,
chtějí čím dál více.
Do Říma se vydejte,
peněženky tlusté,
v Římě znají léčiti,
hned jste štíhlé. Zkuste!

„Bohatství přibývá, ctnosti ubývá,“ tvrdí jedno středověké přísloví, a příklad rozmařilých duchovních nám dokazuje, že dobré bydlo zhusta ponouká k životu ne zrovna mravnému. Tak kupříkladu na konci 14. století byla provedena vizitace pražských far. Měla za cíl odstranit aspoň ty nejkřiklavější přestupky. V zápise o této vizitaci se nám dochovalo jméno jistého faráře jménem Ludvík Kojata od svatého Jana v Podskalí. O tom Kojatovi se v něm dočteme pěkné věci: „I on měl svou kuběnu, která bydlila na Vyšehradě; mimo to však zřídil v domě svém, který měl pod klášterem svaté Kateřiny proti škole svatého Apolinářiše zrovna hampejz veřejný, ve kterém choval někdy čtyři, jindy šest i osm nevěstek, ku kterým byl obecný přístup.“ A to ještě zdaleka nebylo všechno, co důstojný pán Kojata prováděl. „Také byl hráčem náruživým v kostky. Chodívaje hráti na Staré Město do domu Hensla Glasera a Markéty Pletlové, býval tam někdy obehrán o všechen oděv svůj a navrátil se tehdy často, ovšem času nočního, nahý až do domu souložnice své na Vyšehradě. Dvakrát honil jej v tomto stavu rychtář novoměstský jakožto tuláka; on pak pokaždé stěží utekl do svého domu pod svatým Apolinářišem.“ No prostě lumen.

Každé zateplené místečko má svoji cenu

Každé místo, každé místečko, najmě to dobře zateplené mělo svou stanovenou cenu, a ty taxy stoupaly, čím výše se to místečko nacházelo. Nějaký příklad? Jmenovací dekret pražského arcibiskupa stál 2800 zlatých. Tentýž pro biskupa olomouckého – asi relativně levnější, ne? Nikoli, v Olomouci za něj chtěli 3500. Tržní cena. Takzvaná servitia (tedy taxy za obročí) platili všichni duchovní. Nával zájemců o obročí a kněžská místa vedl pochopitelně k tomu, že poptávka převyšovala nabídku. Bohatí šlechtici začali svým synkům kupovat prebendy. Ani měšťané nezůstávali pozadu. Fary a kanovnictví se staly zbožím dostupným každému, kdo měl plnou kapsu. Prebendy se staly doslova módou. Boháči si jich kupovali třeba půl tuctu, i víc a sami přitom nikdy nenavštívili faru, která jim patřila. Kdo ale třeba křtil a oddával a pohřbíval a sloužil mše, když farář koupil faru, ve které se ani neukázal? Střídníci. To byl kněží z chudších rodin, kteří neměli prostředky, aby si obročí zakoupili, a tak byli nuceni vstupovat do služeb k obročníkům jako střídníci (tedy něco jako nájemníci far). Anebo jako oltářníci (ti měli zase na starost určitý oltář v kostele), popřípadě se z nich stali potulní kazatelé.

Byla vůbec nějaká pravidla v tom kupčení s obročími? Byla. Tak kupříkladu nikdo nesměl mít současně víc obročí než dvě. Pro každé pravidlo však existuje výjimka. I pro tohle. Výjimky se kupovaly formou dispensu. Vzpomeňme si na preláta jménem Mikuláš Puchník (to byl ten, který dopadl o něco lépe než jeho spolutrpitel ve staroměstské mučírně, doktor Johánek z Pomuka). Doktor Puchník se stal v roce 1402 dokonce na několik měsíců pražským arcibiskupem. Než nastoupil do úřadu, pobíral prebendy z celkem devíti obročí. Byl totiž čtyřnásobným farářem a pětinásobným kanovníkem. Však taky lidé svému arcibiskupovi přilepili posměšný název: „Kanovník všude a nikde.“ (Což není praxe tak dočista historická, neboť i mezi dnešními mocnými lze nalézt čiperné mnohoobročníky, stačí spočítat všechna představenstva a dozorčí rady...) Hrabivosti Puchníkovy si všiml Václav IV., a protože vedle řady nectností měl český král i jeden klad, totiž smysl pro humor, tak mu prý jednou v žertu nabídl, ať si z královského pokladu nabere, co unese. Co na to Puchník? Nabral si, co hrdlo ráčilo. Okamžitě si prý nacpal kapsy takovým množstvím zlata, že se pak vůbec nemohl hnout z místa.

Ale vraťme se k sazebníkům. Strahovský opat musel platit 100 zlatých, farář ve vsi 20 až 30 zlatých, oltářník nejméně 12 zlatých. Platil zákon, že obročí se kupovala za „tvrdou valutu“, což znamená ve zlatě. Nikoli v groších. Jmenovací taxy přinášely papežské kurii úžasné peníze, jenomže i tak jich bylo pořád málo. Duchovní proto vynalezli rezervace. Taky se jim říkalo expektance... jako že se jimi něco přislibuje. Spočívaly v tom, že kdo toužil po výnosné prebendě, ten si ji prostě předplatil. Jako dopředu. Pak čekal, až se výnosné obročí uprázdní. Expektance šly samozřejmě na odbyt. Opatství a taky kanovnictví – to už byly zajímavé podniky. A spravovat takovou faru v bohatším kraji – to taky nebylo k zahození... Jenomže jednoho krásného dne většina zajímavých obročí došla. Jak došla? No všechna už byla rezervována – čili dopředu rozprodána. Prekérní situace... Co s tím? Ten vůbec nejrafinovanější ziskuchtivec mezi papeži, byl jím Bonifác IX., ten předplatné jednoduše zrušil, a to udělal dobře. Moment, to není všechno: jakmile jedno předplatné zrušil, začal přísliby obročí rozprodávat znovu, takže časem bylo víc předplatitelů než obročí... Začali se mezi sebou soudit, což stálo další zlaťáky. Nakonec k tomu, aby někdo získal církevní obročí, tak nemusel být ani vzdělancem, ba ani duchovním. Ale musel mít přece svěcení... To sice koupit nešlo, ale zato šlo získat dispens. Výjimku. A ta už na prodej byla... Takže duchovním pastýřem se mohl stát prakticky kdokoli. Dokonce i děti. I děti v kolíbkách.

Muži ve zlatých ornátech kázali vodu, ale pili víno. Kázali zbožnost, aniž sami zbožně žili. Ti, kteří je živili, zbožní zůstali. Přišli mezi ně první učitelé. Jmenovali se Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský, Jan Želivský. Začali s kritikou. Jejich pravdou se stala pravda boží.