121. schůzka: Podivné dětství prince Václava

To, co sepisoval kronikář Petr Žitavský, nebylo v ty časy věru radostné počteníčko... "Vše, co jsem zde až dosud zaznamenal, hleděl jsem psáti ne proto, jako bych z toho měl nějakou zábavu, ale aby každý, kdo to přečte, pochopil, jak náhle pomíjí svět i žádost jeho." Tak o to čtenář věru strach mít nemusel... Mezi všemi těmi zprávami o válkách, o přírodních katastrofách, o smrti, která přicházela zákeřně brzy, o tom, jak si mocní šli po krku, mezi všemi těmi Jobovými zvěstmi umístil autor Kroniky zbraslavské s neskrývaným potěšením tuto informaci: "Léta Páně 1316. dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království." Václavův příchod na svět provázelo hned několik... no tak záhad přímo ne, ale dejme tomu nesrovnalostí, nejasností, nezřetelností, tak to ano. Kupříkladu ona první hodina, o které se mělo první Eliščino a Janovo dítě narodit - to nebyla jedna hodina po půlnoci, ani 13. hodina odpolední, nýbrž někdy kolem rozbřesku. První denní hodina běžela podle středověkého dělení času mezi čtvrtou a zhruba půl šestou ráno. V pokojích čtyřiadvacetileté manželky českého krále bylo tenkrát pěkně živo.

A další otazník: "Narodil se v Pražském městě..." To tedy znamená, že nepřišel na svět na Pražském hradě (ten zůstával po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný), ale porod proběhl zřejmě v některém z měšťanských domů na Starém Městě pražském, kde měla královna mnohem větší pohodlí. Stalo se tak možná u Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. A ještě jedna nesrovnalost: podle kronikáře byl Václav prvorozenec. "Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky..." Prvorozencem ale nebyl. Pan kronikář totiž počítal pouze s mužskými potomky; že se Janovi a Elišce už předtím narodila dvě děvčata, Markéta a Jitka, to nebylo v otázce dědičnosti trůnu podstatné. Dnes už to tak nikdo nebere, ale ve středověké panovnické i šlechtické znamenal teprve příchod prvorozeného syna naději na zachování dynastie i rodu. A pro krále Jana, který měl co dělat, aby si udržel moc, to byl během jeho vlády v Čechách jasný bod. Shodou okolností byli tehdy v Praze na návštěvě mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a s ním Janův strýc, trevírský arcibiskup Balduin. Oba tito vysocí církevní hodnostáři se pohybovali v popředí na mimořádné dvorské slavnosti, křtu prvorozeného syna královských manželů.

"Tento chlapec byl dne 30. května, totiž na Boží hod svatodušní v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti pana Balduina, arcibiskupa trevírského, od pana Petra, mohučského arcibiskupa křtem svěcené vody slavnostně znovuzrozen, přičemž všichni radostně volali a pozdravovali ho." Jinak ale toho roku 1316. příliš mnoho radosti nebylo. Žádná další kometa, stačila ta loňská. Po všech těch požárech přišel rok sucha, ale hned nato se vyskytly povodně a pak jako dovršení všeho krutá zima a neúroda a následující hladomor. Tu těžkou zimu prožilo královské miminko na hradě Křivoklátě. Proč tam? No protože v Českém království začalo být navzdory mrazům horko. Jinak řečeno: nebezpečno. Hrozila tu občanská válka. Přestěhování královského kojence se událo zřejmě z popudu podezíravé královny Elišky (ona byla někdy podezíravá až chorobně). Ta měla nejspíš prsty v tom, že Jan dal uvrhnout do žaláře nejmocnějšího pána v zemi, tedy nejmocnějšího po sobě, samozřejmě, pana Jindřicha z Lipé. "Už jste to také slyšeli?" šeptalo se tehdy u dvora. "Ten milenec Elišky Rejčky, vdovy po dvou českých králích - chystal státní převrat!" Ono se to asi šeptalo trošku jinými slovy, to víte, 14. století je 14. století a čeština od té doznala proměny, ale - obsah byl totožný.

"Společně s Rejčkou chtěli smést Jana a sami se zmocnit trůnu!" Zdali to byla pravda? Možná byla. Možná nebyla. Možná se všechno vylíhlo ve zjitřené fantazii Přemyslovny. Ať už tak nebo tak, ten zásah proti Jindřichovi z Lipé vyvolal akutní nebezpečí krvavého střetnutí krále se šlechtou, protože vůdce rodu Ronovců (jako Jindřich z Lipé) měl v českém státě mnohem lepší pozici a víc autority než mladičký a ještě ke všemu dost bezradný král. A co panstvo? To stálo spíš na straně Jindřichově a hodlalo ho bránit. Jestliže nakonec páni meč nepozvedli, tak za může České království děkovat dvěma královským rádcům. Tedy těm dvěma arcibiskupům, Petrovi a Balduinovi. Jakmile ti posoudili vážnost nesnází, ve kterých se Lucemburk, tak bez váhání doporučili smír. Bylo jim jasné, že z trůnu postaveného na sopce se vládnout nedá. A když, tak teda dost těžko. Jan, který se zrovna chystal do boje na pomoc jednomu císaři proti jednomu vzdorocísaři (Ludvíkovi Bavorovi proti Fridrichovi Habsburskému) své rádce poslechl. A rád. (Ono mu nakonec nic jiného nezbývalo.) Jindřich z Lipé dostal milost, a čiperní arcibiskupové, kteří patřili k nejlepším diplomatům v Evropě, upekli v českých zemích mír. Král Jan mohl opustit Čechy a princ Václav vstoupil do politiky. Svým způsobem ovšem. Bylo mu totiž čtvrt roku.

"Ten chlapec byl v měsíci září dovezen na Křivoklát, odevzdán panu Vilému Zajícovi a v měsíci březnu ve zdraví opět donesen do Prahy." Pročpak takové malé děcko muselo putovat na podzim a zimu na hrad uprostřed křivoklátských lesů? Protože se stalo předmětem intrik a spekulací. Dá se říct, že se jeho dětství proměnilo na celých sedm let v takové menší peklo. Svůj díl viny na tom nesli oba rodiče. První krok však udělala máma, tedy královna Eliška. V hrůze, že její úhlavní nepřítel Jindřich z Lipé se zase na svobodě, zatímco manžel v cizině, spěchala dítě honem honem ukrýt. Svěřila je svému starému přívrženci, panu Zajícovi z Valdeka. V Eliščině bujné obrazotvornosti se začala odvíjet úzkostná vidina, jak se ten ďábel z Lipé zmocňuje jejího synka, aby ho společně s Rejčkou a svým šlechtickým táborem zneužili proti zájmům Lucemburků. Václav byl přece legitimní korunní princ, budoucí český král! Situace se po odchodu krále ze země vyostřila do krajnosti. Ožily staré konflikty, mezi šlechtickými tábory zavládlo napětí na pokraji války. Proto tedy ta skrýš na Křivoklátě. Ale ne napořád. Přestala být bezpečná (alespoň Elišce to tak připadalo), proto jednoho dne pojala rozhodnutí. "A tak je proti jedné straně druhá a z toho bez ustání vznikají loupežení a boje. Když pak nesvornost ta nepřátelsky započatá denně více a více vzrůstala a jedna i druhá strana se velmi ostře chystala k válce, královna, aby neviděla na vlastní oči tak veliké neštěstí, vzala s sebou své tři děti, Markétu, Jitku a prvorozeného Václava, a odebrala se v doprovodu Viléma Zajíce na hrad Loket a zůstala tam tři měsíce."

Jan měl z Českého království svoje zprávy. Jaké? Ošklivé... (Jako obvykle.) Že by se mu tedy moc domů chtělo, to se mu ale vůbec nechtělo. Marně mu Eliška vzkazovala po spěšných poslech, aby přišel domů udělat pořádek. Rozhodně se mu nechtělo zabřednout zase do toho bludného kruhu nechutných tahanic o moc, o pozice, o prebendy... To znamená, že otálel s návratem, odkládal ho, jak to jenom šlo. Ale nakonec na proradné Čechy přece jenom udeřil. "Jděte, povězte královně, nebudu už zdržovati příchod; neumru-li, přijdu o svátku svatého Martina do Čech." To nechal vzkázat manželce a už dva dny po Martinovi se objevil v zemi. Se žoldnéřským vojskem, rozhodnut, že to všechno spořádá mečem. Jenomže to se dopustil těžkého omylu. Čeští páni okamžitě zapomněli na vzájemnou nenávist a pod hrozbou krvavého odboje taktak že nesmetli Jana z panovnického křesla.

Nebudeme se opakovat - celou tou zašmodrchanou přetahovanou mezi českým králem a českou královnou a českými pány jsme už prošli před šesti schůzkami, když byl na pořadu příběh krále Jana. Snad si jenom připomeňme, proč Jan najednou a tak tvrdě proti Elišce zasáhl. "Povstali toho roku (jedná se o rok 1319) někteří ničemní lidé, nenávistníci míru a svornosti, synové zločinní, a ti se pokusili lstivým jazykem a nenávistnými řečmi zasíti nesvornost mezi českého krále Jana a jeho manželku Elišku, neboť pravili: ´Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti a ne býti ovládán. Vidíme však naopak, že vás ovládá žena, otočila si vás, tak vás uhranula, že neděláte nic jiného, než co řekne ona. Klamete se v té věci, ona myslí na vaše zlé a chytře vás usiluje odloučiti od království.´ A ještě ti lidé pravili: ´Chce vašeho syna Václava odevzdati některým pánům, aby jeho měli za krále a vás odklidili.´ A k tomu ještě dodávají: ´Pokud jste se přidržoval rad této své manželky, nikdy jste posud neměl v království čest a mír. Nyní věru, milujete-li svůj prospěch a úspěch, dbejte našich rad:' neposlouchejte této královny, své manželky, poručte, aby konala ženskou práci, předouc nebo šijíc, přidržte se zcela, pane králi, nás a my budeme státi a bojovati za vás.´ Toto oni radili, protože měli královnu ve veliké nenávisti."

Věrní rádcové (rozumějte: našeptávači) už stačili rozvrátit nejeden manželský a potažmo lidský vztah... Tak proč by se jim to nemělo podařit u těch dvou, kteří se sice snad měli rádi... aspoň jistou dobu... ale jinak se k sobě moc nehodili? Nás však v této chvíli zajímá opět osud jejich synka, který se právě naučil chodit, začal chápat smysl prvních českých slůvek, úsměvů, pohlazení. V té době byl internován na hradě Lokti. Celá tato událost zanechala v dětské dušičce trvalou stopu, která nevymizela ani po dlouhých letech. Ani když už Karel seděl na císařském trůně a poskytoval látku pro spisování svému oblíbenému dvornímu kronikáři Beneši Krabici z Weitmile. Z toho pramene víme, že "podle královy vůle mu byl odevzdán hrad (tedy Janovi), královna pak s ostatními dětmi byla odvezena do Mělníka (Mělník byl věnné město českých královen), a král začal velmi přísně pronásledovati některé osoby královně oddanější, které jí déle sloužily, a vzdálil je od služby královně. Jedním byl notář Jan, dále Mikuláš a služebná jménem Kedruta; tyto tři osoby byly u krále obviněny, že našeptávaly do uší královniných nerozumné rady, ale ničemnost mu lhala." Ta ničemnost nebyla anonymní, měla jméno. "Jindřich z Lipé." Byl to vskutku ten prohnaný Ronovec, který našel způsob, jak čelit možnému nebezpečí od Přemyslovny a jak současně vyúčtovat starý dluh - několikaměsíční věznění na Týřově. Přesvědčil krále, že jeho trůn je ohrožen, a to pro úklady samotné královny, která prý ve spiknutí se západočeskými pány čeká na vhodný okamžik, aby dědice koruny přivedla na Janovo místo. Král doslova zajal vlastního syna a zabránil tak domnělému puči. Václav na to nikdy nezapomněl. Ti dva se už nikdy neměli rádi, ani když byli dospělí.

Co se vlastně s ním stalo, s tím klukem, kterému teprve táhlo na třetí rok? "Prvorozený Václav byl na Lokti vsazen po dva měsíce do hrozného vězení do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem." Jakkoli si kronikář jindy přimýšlejí a přidávají, této zprávě můžeme věřit. Ještě jednou: ta zpráva vznikla mimo jiné podle vyprávění samotného císaře Karla IV. Ten si z dětství uchoval děsivý dojem z toho, jak s ním zacházela posádka hradu Lokte. Způsoby zacházení s vězni, byt' i urozenými, byly ve středověku velmi kruté, zvláště pokud šlo o takové vězně, kteří nějakým způsobem ohrožovali společenský řád a bezpečnost krále. Koho ale ohrožoval ten tříletý kluk? Z kronikářova záznamu je možné usuzovat, že vydání korunního prince do královy moci se neobešlo bez ostrého výstupu a snad i fyzického odporu královny. "Elišce, králově manželce, probodávaly srdce hroty nemalé bolesti, neboť viděla, že ji sveřepě pronásleduje muž, jejž jediného milovala a že její rodina jí je bez příčiny odnímána a krutě odháněna." Existovalo zřejmě nebezpečí, že se po králově odchodu zmocní hradu někteří šlechtici oddaní královně a chlapce osvobodí. Jeho věznění mělo tedy jakousi, no... dejme tornu ochrannou povahu. Ale i ta nejobratněji volená slova neomlouvají ten nepochopitelně krutý čin.

"Potom po roce byl v hradě ne uvězněný, ale přece jako zajatec. Byl zcela vydán na pospas marnostem; protože byl tehdy mladý, prováděl mladické činy." Což přeloženo do dnešního slovníku znamená, že Václav byl dost vzpurný a rozpustilý a že bylo zapotřebí násilí, aby ho bylo možné na hradě udržet. Možná právě tady by bylo možné najít pozdější princův když ne odpor, tak tedy zřetelnou rezervovanost vůči otci a nezastíranou synovskou lásku k památce těžce zkoušené matky, od které byl jako ani ne tříletý odtržen.

Eliška zatím byla doslova vykázána na Mělník. A Václav, její syn, byl zajatcem na Lokti, tak dlouho, dokud nezemřel Vilém Zajíc z Valdeka. Hrad Křivoklát, který pán z Valdeka držel ve své moci, připadl králi Janovi a on sem dal odvést svého syna architekt, a nechal ho přísně střežit. S mámou se neviděl víc než tři roky, až do jara 1323, když mu bylo sedm let. Eliška se pak s manželem smířila a žila s ním v Praze. Tedy - alespoň nějaký čas, ono to zase moc dlouho netrvalo. Václav zatím prožíval léta dětství. byla mu tři léta, čtyři, pět, šest. prožíval je v naprosto nepřirozeném ústraní hradních zdí, mimo rodinné prostředí, v nevlídné společnosti chův a mlčenlivých strážců, bez dětských her se sourozenci a vyjížděk do přírody. Zážitky z dětství se zapisují do duše nesmazatelně. Bývají klíčové, i když třeba vůbec nikdy nevystoupí z hlubin podvědomí. Jsou v nás. Jsou zasuty, ale jsou. Dobře skrývaná, ale přece jenom nevraživost vůči otci v něm byla celý zbytek jejich společného života, jakož i Karlova tvrdost, náročnost vůči sobe i jiným.

"Roku 1320. umřel Otakar, druhorozený syn českého krále Jana, a byl pochován na Zbraslavi." Stejně náhle a nečekaně, jako se dostavilo neštěstí, přišel jednoho dne zázračný obrat k lepšímu. Jestliže bylo doposud výhodné, aby byl princ Václav držen v izolaci, teď se stalo výhodnějším postavit ho do plného světla a představit Evropě jako dědice moci Lucemburků. Na výsluní ho přivedl stejný druh politické vypočítavosti jako do kobky na Lokti a do vazby na Křivoklátě. Protože se to najednou hodilo, Jan Lucemburský se pojednou na svého ztraceného potomka rozpomněl a přikázal, aby byl okamžitě přivezen do Paříže. A tam ho - oženil.