1004. schůzka: Do Ameriky se mi moc nechtělo

Název těchto toulek je autentický. Je to výrok, dokonce spolehlivě ověřený, ilustrující, s jakou chutí se chystal český hudební génius Antonín Dvořák na cestu do země za Atlantským oceánem: „Do Ameriky se mi moc nechtělo.“

Ještě jednou si připomeňme první zprávu, již zanechal ve svém, nesmrtelném dopise dceři do Velvar tatínek Antonína Dvořáka František: „Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“ Toť pregnantní zpráva o nejlákavější nabídce, jakou kdy Dvořák dostal. Co se o ní otec dozvěděl, to napsal hned dceři do Velvar, chybička sem, chybička tam, ale v podstatě víme všechno. Co ne, je beztak nejisté a zmatené.

Každý dvořákovský odborník má jiná data, trochu jiný sled událostí, až ve výsledku se všichni shodují. Dvořák zprvu nikam nechtěl, pak dělal drahoty, v další fázi smlouval o smlouvě, takže byla třikrát měněna, nakonec ale podepsal a v září 1892 odjel. Budiž… odplul. „Do draftu neboli do lovu na Dvořáka bylo zapojeno více lidí,“ píše ve své knize o Toulkách českou minulostí Petr Hora-Hořejš. „Nejvíc práce ovšem odvedla iniciátorka madame Jeanette Thurberová a akce trvala dva roky. Přičemž alternativou, náhradním velkým zvířetem, měl být finský skladatel Jean Sibelius. Bylo mu ovšem teprve pětadvacet, neměl skoro nic za sebou. Dvořákovi nemohl konkurovat ani zkušenostmi, ani dílem, natož věhlasem.“

„Lov“ začal už na sklonku roku 1890. Agilní paní ředitelka Národní konzervatoře americké hudby skrze prostředníka vyslala první opatrný dotaz: „Nechtěl by Mr. Dworžak učit v Americe?“ „Nechtěl!“ Tak to bylo slyšet snad i přes oceán. Proč by se někam harcoval? Právě přijal profesuru na pražské konzervatoři, slíbili mu 1200 zlatých ročně – slušné peníze. Má učit hodinu denně, krát osm měsíců, to máme, to máme… Už sice počítat nemusel, nakladatelé mu rvali z ruky, cokoli napsal, jenomže on se počítat nikdy neodnaučil. „Proč bych měnil teplé místečko za nějaký New York? A pak – jak by to vysvětlit ve škole? Pane doktore Tragy, odvolávám, co jsem zrovna slíbil a začal, na naší konzervatoři končím, odplouvám učit na konzervatoř jinou, na shledanou? To přece nejde!“

Jaký byl vlastně Dvořák skladatel a dirigent, to jsme si už řekli, ale jaký byl učitel? „Jakým byl Dvořák učitelem?“ zamyslel se jeden z předních Dvořákových žáků, Vítězslav Novák. „To se dá vyjádřit dvěma slova: učitele–umělec. Byl učitelem jen pro talenty. Žáků, kteří se k němu dostali nedopatřením nebo ze zvědavosti, dovedl se rychle zbaviti.“ Sám mistr říkával: „Muzika je frajkumšt.“ Byl úžasným praktikem, který každou práci podrobil důkladné prohlídce. „Upozorňoval na naše nešikovnosti a chyby a výroky velmi případnými.“ Tolik Vítězslav Novák a po něm jeho další skvělý žák (a pozdější zeť) Josef Suk: "Někdy mi bylo do breku, ale moc jsme se toho naučili. Dvořákova škola vyla vskutku velmi přísná, zato blahodárná jako studená sprcha. Pedantem Dvořák ovšem nikdy nebyla se zřejmým potěšením pochválil každý samorostlý nápad.“ Kolega z profesorského sboru Karel Stecker – Dvořák po něm převzal třídu – dodává, že k pedagogickému úvazku na konzervatoři se Dvořák nechal umluvit a přijal jej nerad, časem se mu však výuka stala radostí, na niž se denně těšil.

„Původně měl učiti každodenně hodinu, ráno od osmi do devíti, ale hodina se nejednou protáhla na celé dopoledne, čímž ostatní rozvrh hodin nám tím porušil.“ Z jeho žáků vynikli zvláště Josef Suk a Oskar Nedbal. Druhého roku k nim přibyl Vítězslav Novák. Když se vrátil z Ameriky a stal se ředitelem pražské konzervatoře, vyšla z jeho školy nepřehledná řada odchovanců nejrůznějšího stupně nadání, vyspělosti i vytrvalosti. Otto Berger, vynikající violoncellista Českého kvarteta, u jehož kolébky stál mimochodem Dvořák. Rudolf Friml, klavírista Jana Kubelíka, skladatel, autor operet Rose Mary a Král tuláků. Julius Fučík, vojenský kapelník a skladatel, autor tří stovek skladeb, vesměs pro dechové orchestry, například Marianella nebo Florentinský pochod. Rudolf Karel, poslední Dvořákův žák, autor oper Smrt kmotřička a Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Jaroslav Kocian, uplatnil se jako houslový pedagog a virtuos skvělé techniky. František Spilka, sbormistr a profesor sborového zpěvu, dlouhá léta vedl Pěvecké sdružení pražských učitelů. Josef Michl, jeho žák, pozdější hudební skladatel, violista a výtvarník na něj vzpomíná: „Bylť Dvořák náladový a jako snad každý veliký duch, i on trpěl takzvanou věčnou nespokojeností. Tak například některá místa v našich skladbách se mu líbila, při prvním jejich spatření či poslechu byl přímo nadšen, později však táž místa se mu nelíbila, a žádal, aby byla změněna, nebo jinými, lepšími nahrazena. Lze si představiti, že podobná práce nebývala právě snadna, tím spíše, an Mistr obyčejně neudával, jak by měl žák opravu provésti, sám pak opravoval jen velice zřídka.“

Svým studentům říkal: „Co byste z toho měli, kdybych sám napsal, jak to má být? Kdo chce komponovat, musí si zvykat samostatně myslet!“ A ještě úryvek ze vzpomínek Josefa Suka: „Dvořákova znalost hudebních děl byla vskutku ohromná. Bach, Händel, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Berlioz, Wagner, Liszt, – díla všech těchto mistrů znal do podrobností. Studoval Brucknera, zajímal se o Richarda Strausse." A Vítězslav Novák dodává: „Klaněl se Beethovenovi, jehož nám stále dával za příklad, obdivoval Wagnera a Berlioze, velice si vážil Brahmse a miloval duševně spřízněného Schuberta.“

Dvořák sice pořád říkal nepojedu, nepojedu, ale zaťatá Mrs. Thurberová, jíž vycházelo vždy vše, co si umanula, se nemínila vzdát. V červnu 1891, při návštěvě Paříže (Dvořáka právě dekorovali v Cambridgi) poslala dopis – ten, o němž jsme „přes ruku“ informováni z roztomilého listu Dvořákova tatínka. Nabídla vyhlédnutému favoritovi ředitelské místo, termín eventuálního nástupu posunula až na podzim příštího roku , a zdá se,. Že už v té chvíli nabídla „peníze, jaké se neodmítají.“ Dvořák se zatím ještě neohnul, ale musel být takovými lákavými podmínkami nalomen. Ještě víc nevěřila očím šetrná hospodyňka paní Dvořáková. Kdy jí Anton spočítal, že by bral denně tolik co v Praze za měsíc, nemohla z toho spát. I on měl teď brouka v hlavě. Začal se radit s právníkem, s přáteli, jako prvnímu napsal Antonínu Göblovi: „Mám to vzít?“ A prozradil mu i omračující apanáž. „Přes prostředníky, pak i sám navázal korespondenční styk s madame Thurberovou. Začal s pedanterií pro něho typickou upřesňovat jednotlivé články (zatím pořád toliko „návrhy“ a jen „eventuální či případné smlouvy“). Jakmile paní presidentka viděla, že kořist uvízla drápkem, ukázala maximum vstřícnosti. V nové nabídce slavila na pracovních povinnostech a ještě přidala na apanáži. Jestli tu práci vezme, uvědomil si Dvořák, bude placen líp než pražský místodržící! Patnáct tisíc dolarů ročně za pouhých osm měsíců celkem příjemné, nevyčerpávající pedagogické práce? K tomu čtyři měsíce placených prázdnin s možností vrátit se na léto domů? 15 000 tvrdých představovalo skoro 25 000 zlatých! Neuvěřitelný třicetinásobek jeho platu na pražské konzervatoři."

Bylo to tenkrát opravdu těžké rozhodování. Dvořákovi se „za louži“ opravdu nechtělo. Visel na rodině, lnul k rodné hroudě, bál se, že ztratí koncentraci i možnost komponovat. Neuměl natolik dobře anglicky, aby v tom jazyce přednášel. Tísnilo ho vědomí, že přijde o každodenní styk s dětmi, o přátele, o svůj Ovčín na Vysoké. To všechno byly pro jeho venkovanskou mysl podstatné důvody, zatímco velké výdělky, jež mu v Americe kynuly, považoval i při svém více než kladném poměru ke každé zlatce koneckonců za druhořadé. Jemu osobně, to každý mohl vidět, ke slušnému životu stačily obnošené kalhoty na těle a škubánky s mákem v žaludku. V hmotné stránce se ne zcela shodoval s paní Annou, které v nabídce při své praktičnosti spatřovala příležitost, jaká už sotvakdy přijde. Zatímco Dvořák zůstával nerozhodný a strastiplně vážil proti a proti, dokonce k otázce, zda jet či nejet, uspořádal v rodině plebiscit, přičemž i čtyřleté Lojzičce byl přiznán hlas, byla to nakonec paní Dvořáková, kdo vše popostrčila a zařídil. „Budiž tedy!“ Leč nic nebylo považováno za definitivní a rozhodnuté, dokud ty americké papíry ležely doma v šuplíku. A byla to paní Anna, kdo zpečetila ortel tím, že smlouvu odeslala manželovi za zády.

Ještě tady ale byla škola. Dvořák, nyní „ředitel až v Americe,“ se měl dostavit do sborovny s počátkem příštího školního roku, čili za více než devět měsíců. Choulostivé jednání s pražskou konzervatoří proběhlo lépe, než mohl doufat. Odučil rok, něco přes, a už má oznámit zaječí úmysly. Avšak i vedení ústavu si pozvání slavného Čecha do New Yorku vyložilo jako poctu, a to nejen skladateli, ale i škole, takže mu blahovolně udělilo neplacené volno. Zato doma muselo nastat složité dohadování. Že by jel sám, to nepřipadalo v úvahu. Při své nepraktičnosti by zřejmě nepřežil. Role impresária se proto měla chopit praktická paní Anna, natěšená, také však nervózní: sotva lámala angličtinu. Pojedou snad bez děcek? To považoval za nemyslitelné. „Ovšem celou famílii nepobereme!“ Kdo z půltuctu potomků by měl dostat přednost? Čtrnáctiletá Otilka prošla celkem hladce. Z „chlapů“ byl vybrán devítiletý Toník. Dvanáctiletá Anča, jedenáctiletá Magda, sedmiletý Otakárek a benjamínek čtyřletá Lojzička měli smůlu, zůstanou doma, postará se o něm babička Klotilda Čermáková, a to s důležitou, ba nezbytnou pomocí dcery, Antonínovy švagrové Terezie Koutecké (což byla sestra Anny). Stanoveno, rozhodnuto: pojedou ve čtyřech. Začali se intenzivně učit řeč.

V červnu, poté co polomrtvý únavou dokončil pětiměsíční turné na rozloučenou, nekonečnou šňůru čtyřiceti koncertů, které si Češi i Moravané na slavném rodákovi vynutili, získala rodina vítanou pomoc rodilého mluvčího. Dvořák, dítě štěstěny, totiž natrefil na čerstvého absolventa konzervatoře, houslistu od profesora Bennewitze, Čechoameričana Josefa Kovaříka. Prý ho našel, předem na hocha upozorněn, jak čte noviny v Urbánkově obchodu v hudebninami. Vytrhl mu je z ruky, a jako medvěd na překvapeného čtenáře zabručel: „Tak co, rudá tváři, uměj anglicky?“ Mladík se chystal vrátit se zas konečně do vlasti, do Iowy v centru Spojených států, neviděl rodiče už déle než čtyři roky. Pan profesor mu ale zhatil plány. Z radosti z nečekaného úlovku ho div ne za límec přivlekl domů. „Kam byste jezdil? Tady budete! Počkáte na nás, pojedem společně. Prázdniny strávíte u mě na Vysoké, opíšete mi zatím semtam nějakou notičku a naučíte ženské anglicky!“

Ubohý mládenec hlesl odzbrojen! „O. K., sir!“ Vzdorovat nešlo. Dvořáka obdivoval, baculatá Otilka se mu líbila, kuchyň paní Anny byla excelentní. Než se stačil rozkoukat, stal se Kovařík členem domácnosti, dostal přezdívku Indián a z klepet Dvořákových se už nevysmekl. Ani nechtěl, byl to zážitek. Do Států jel už coby jeho „tajemník přes veškerenstvo“. Ani tam ho pan ředitel nepropustí, naopak, bude se ho držet jako klíště – stane se mu produkčním, tlumočníkem, opisovačem, průvodcem, navíc s povinností být v neustálé pohotovosti i jako parťák do karbanu a hromosvod blesků, když nepůjde list.

Poslední týdny ve vlasti si Dvořák vychutnával na Vysoké. Pravda, komponoval, ale už neměl stání. Paní presidentka Thurberová mu totiž za domácí úkol uložila napsat a přivézt s sebou kantátu ke čtyřstému výročí objevení Nového světa. Libreto Amerického praporu (který později aspiroval stát se americkou hymnou) však pošta ani přes urgence nedoručila včas. Aby tedy do New Yorku nejen s prázdnýma rukama, sám si iniciativně zvolil nadčasový latinský text Te Deum laudamus – Tebe, Bože, chválíme, a v pokloně Kolumbovi do muziky vložil víc světskosti, jásavé objevitelské slavnostnosti, než se snad slušelo. Načež v polovině září 1892 se v sestavě 4 plus 1 vydal na nejdelší, a jak se mělo ukázat, nejslavnější cestu života.

Netěšil se. Dobře věděl, že se mu bude ukrutně stýskat. Odjížděla jen půlka rodiny – druhá mu bude trvale chybět. Vlakem se dostali do Brém, odtud do přístavu Bremerhavenu, kde se nalodili na zaoceánský parník Saalle, který je s jediným mezipřistáním v britském Southhamptonu dopravil až do New Yorku. Jak zaznamenal Kovařík, byl venkovan a suchozemec Dvořák daleko široko jediným pasažérem, kdo bez úhony přežil celodenní bouři, aniž zmizel v kajutě kvůli mořské nemoci. Sledoval na palubě rozbouřené živly, načež v liduprázdné jídelně stoloval, popíjel a pokuřoval s kapitánem.

Konečně po devítidenní cestě byli na dohled soše Svobody. Přečkali ještě na palubě den povinné karantény a pak už byli v cíli, v přístavu Hobokenu, newyorském předměstí. Dvořák vystoupil ve velice apartním klobouku jako vyslanec české hudby v Americe, v ruce klec s drozdem Pepíkem. „Co je to za strašný randál?“ To jeho nová zaměstnavatelka a ctitelka paní Jeanette Thurberová tajně předem zařídila, aby mu několik kotvících parníků na uvítanou burácivě zahoukalo. Tajemníkovi madame Thuberové, seladonu Mr. Hunekerovi se Dvořák od počátku moc líbit nebude, začne žárlit na jeho věhlas. „Naše presidentka ve vás spatřuje Kolumba hudby!“ pronesl pan Hunecker na přivítanou, ale za rohem bude Dvořáka označovat za nejlepšího z druhořadých skladatelů, za kozácký typ, za rozhněvaného vousatého buldoka. Nikoho neopomene upozornit na jeho negerský nos, cikánskou poleť a také na to, že prý má oči daleko od sebe jako uhrančivý šaman. Nevíme, kdo vymyslel přezdívku Borax, kterou si pak přivlastnili Dvořákovi američtí žáci, nevíme ani proč – tehdy se borax používal jako rozpouštědlo a tužidlo – ale Hunekerovi by to bylo podobné.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související